Tak při všelijakých pracích rychle přišel ten velký den. Po sedmiměsíční službě, kdy jsem stále nosila uniformu, jsem měla obzvlášť silnou touhu po hezkém oblečení. Bavlněné punčochy s patentem mi zprotivěly, stejně jako neforemné sportovní boty. Raději jsem trpěla zimou, než abych si ještě jednou oblékla silné punčochy a těžkou obuv. Teta Marie proto ráno v den odjezdu kriticky svraštila čelo, když mě viděla v lehkých punčochách a botách, protože venku bylo mrazivo a přes noc trochu nasněžilo. Bohužel v té době nebyly holínky v módě a punčochové kalhoty se teprve měly vynalézt. Teta mě několikrát napomínala, abych se oblékla tepleji, a prorokovala mi, že za nejdéle třicet let za svou lehkomyslnost dostanu účet. Já jsem ji s velkým přesvědčením ujišťovala, že vůbec nikdy nemrznu, že je mi vždycky teplo, jako bych byla zabalená do pece. Tetě se mě nepodařilo přesvědčit. Tak jsem pak vedle strýce a tety klopýtala v lodičkách, hedvábných punčochách, elegantním kabátě a klobouku k nádraží a velmi brzy jsem cítila, jak mi ledový chlad proniká tenkými podrážkami. Nedala jsem to však na sobě znát a vroucně doufala v teplé kupé vlaku. K mé největší radosti tam bylo skutečně vytopeno. Že hustý cigaretový kouř pronikal až do nejzazších koutů, mi příliš nevadilo, jen když jsem už nemrzla. Náš vlak se brzy vydal mírným stoupáním vzhůru do Krušných hor. Bylo kolem poledne, když najednou začalo tak silně sněžit, že nebylo vidět ani tři metry, natož krajinu. K tomu naše lokomotiva astmaticky sténala a vrzala, a člověk se musel bát, že co chvíli vydá poslední dech. Přesto jsme nakonec dojeli do Johanngeorgenstadtu, kde jsme museli přestoupit. Sníh tam mezitím ležel tak vysoko, že narychlo svolané kolony mužů a příslušníků pracovní služby musely nádražní prostranství odhrabávat od sněhových závějí.
Když jsme konečně odložili zavazadla na nástupišti a vyhlíželi navazující vlak, překvapil nás strýc Ewald zlou zprávou, že musíme počkat, protože hlavní trať je tak zasněžená, že žádný vláček, ani ten nejmenší, už nemůže jet. Tak jsem tam stála ve svých lodičkách a neodvažovala se udělat krok, protože s každým jsem se propadala po kotníky do sněhu. Nevěděli jsme, jestli máme jít do čekárny, nebo počkat na nástupišti, protože by to snad trvalo jen pár minut, než budeme moci nastoupit. Strýc Ewald šel znovu na průzkum a teta Marie si prohlížela mé nohy, které skrz tenký hedvábný povrch punčoch prosvítaly do modra. Konečně se strýc vrátil, ale s málo utěšujícím sdělením, že „oni" sice trať uvolní, ale ještě to určitě potrvá hodinu. Rozhodli jsme se tedy nakonec jít do přeplněné čekárny. Ta však bohužel nebyla vytopená. Přesto živočišné teplo namačkaných lidí vytvořilo snesitelnou teplotu, byť jinak byl vzduch velmi zkažený. Po ohlášené hodině skutečně kdosi otevřel dveře a zavolal k nám dovnitř: „Teď přijede vlak!" Nastalo takové mačkání a nadávání, než se konečně všichni cestující protlačili úzkými dveřmi ven a stáli na nástupišti. Vlak však nikde nebylo vidět a všichni lidé začali znovu mrznout, obzvlášť já. Zkoušela jsem všechno možné, abych se zbavila palčivého chladu. Namlouvala jsem si, že nemrznu, a pak jsem se modlila: „Pane Bože, dej, ať už konečně přijede ten vlak!" Trpěla jsem však potichu, protože za nic na světě jsem nechtěla dát strýci a tetě znát své trápení. Konečně — po půl hodině — bůhví, jak jsem ji přestála — přijel náš vlak. Všichni se znovu tlačili, ale strýci Ewaldovi se přece jen podařilo najít ještě prázdné kupé. Poslední silou jsem pomáhala uložit zavazadla, a teprve když jsem si sedla, všimla jsem si, že ani tento vlak, ten vytoužený, není vytopený.
Nejraději bych se rozplakala. Přitom jsem se závistí hleděla na tetiny vlněné punčochy a kožešinové boty. Co mi teď byla moje elegance, když nikomu nebylo do toho, aby si jí všímal?! Každý chtěl jen včas dojet do cíle. Vyzula jsem si tedy boty, vytáhla nohy na lavici a sedla si na ně. Pak jsem zavřela oči a čekala, jestli brzy neomdlím. Najednou se ale zabouchly dveře, průvodčí dal znamení a náš vlak se pomalu dal do pohybu. Krátce nato se ve voze ozvalo praskání a lupání, a já věděla, co to znamená. Teď jsme jeli z hor dolů do údolí, a tam zbylo dost páry pro topné trubky. Ach, jak mi to udělalo dobře, když jsem pomalu znovu cítila život ve žilách! Když jsme jeli k Neudeku, už se stmívalo. Z leckterých okenic nám vstříc už zářily rozzářené vánoční stromky. Tehdy jsem pocítila, jak se ve mně začíná probouzet kouzlo Štědrého večera.
Patentstrümpfe
waren mir zu einem Greuel geworden, ebenso die derben Sportschuhe. Lieber litt ich an Kälte, als daß ich noch einmal dicke Strümpfe und klobiges Schuhwerk anzog. So runzelte meine Tante Marie kritisch ihre Stirn, als sie mich am Morgen unseres Reisetages leicht bestrumpft und beschuht sah, denn draußen war es bitterkalt, und es hatte in der Nacht ein wenig geschneit. Leider waren zu dieser Zeit Stiefel halt nicht in Mode und Strumpfhosen galt es erst zu erfinden. Tante ermahnte mich mehrere Male, daß ich mich wärmer anziehen solle, und in dreißig Jahren spätestens prophezeite sie mir, würde ich die Quittung für meinen Leichtsinn schon bekommen. Da versicherte ich ihr mit viel Überzeugungskraft, daß ich überhaupt nie frieren würde, mir sei immer so warm, als wäre ich in einen Backofen gehüllt. Tante gelang es nicht, mich umzustimmen. So trippelte ich nachher in meinen Pumps, Seidenstrümpfen, elegantem Mantel und Hut neben Onkel und Tante zum Bahnhof, und ich spürte sehr bald die eisige Kälte durch die dünnen Sohlen kriechen. Doch ließ ich mir nichts anmerken und hoffte inniglich auf das warme Zugabteil. Zu meiner größten Freude war es darin auch wirklich geheizt. Daß dicker Zigarettenqualm bis in die fernsten Ecken kroch, störte mich wenig, wenn ich nur nicht mehr fror. Unser Zug zuckelte bald die sachte Steigung ins Erzgebirge hinauf. Es war um die Mittagsstunde, als es plötzlich so heftig zu schneien begann, daß man keine drei Meter, und daher von der Landschaft nichts, sehen konnte. Dazu ächzte und stöhnte unsere Lokomotive asthmatisch, und man mußte befürchten, daß sie jeden Augenblick ihr letztes Schnauferchen machen würde. Aber dann erreichten wir doch allmählich Johanngeorgenstadt, wo wir umsteigen mußten. Inzwischen lag aber der Schnee so hoch, daß Kolonnen eiligst zusammengeholter Männer und Arbeitsdienstler das Bahnhofsgelände von den Schneemassen freischaufeln mußten.
Als wir endlich unser Gepäck auf dem Bahnsteig abgestellt hatten und nach dem Anschlußzug Ausschau hielten, überraschte uns Onkel Ewald mit der Hiobsbotschaft, daß wir warten müßten, denn die Hauptstrecke sei derart eingeschneit, daß kein Bähnchen, nicht mal das kleinste, mehr fahren könne. Da stand ich nun da in meinen Pumps und wagte keinen Schritt zu tun, denn mit jedem versank ich knöcheltief in den Schnee. Wir wußten nicht, sollten wir den Wartesaal aufsuchen, oder sollten wir auf dem Bahnsteig warten, weil es vielleicht doch nur wenige Minuten dauern würde, bis wir einsteigen könnten. Onkel Ewald ging wieder auf Erkundung aus, und Tante Marie schaute wohl auf meine Beine, die blau durch die dünne Strumpfseide schimmerten. Endlich kam Onkel zurück, meinte aber wenig tröstlich, daß „sie" zwar unseren Zug frei bekämen, aber eine Stunde würde das ganz gewiß noch dauern. Da entschlossen wir uns schließlich, auch in den überfüllten Wartesaal zu gehen. Aber leider war dieser nicht geheizt. Jedoch die animalische Wärme der dichtgedrängten Menschen hatte eine erträgliche Temperatur geschaffen, wenn auch sonst die Luft sehr mulmig war. Nach der angekündigten Stunde öffnete tatsächlich jemand die Türe und rief zu uns herein: „Jetzt kommt der Zug!" Da entstand ein solches Gedränge und Geschimpfe, bis endlich alle Reisenden durch die enge Türe gekommen waren und auf dem Bahnsteig standen. Weit und breit war aber immer noch kein Zug zu sehen, und alle Leute begannen wieder zu frieren, besonders ich. Alles versuchte ich, um die beißende Kälte abzuschütteln. Ich begann mir einzureden, daß ich nicht frieren würde, und dann habe ich gebetet: „Lieber Gott, laß endlich den Zug kommen!" Aber ich habe still gelitten, denn um nichts auf der Welt wollte ich Onkel und Tante meine Drangsal anmerken lassen. Endlich — nach einer halben Stunde — Gott allein weiß, wie ich sie überstanden habe, kam unser Zug. Alles drängelte wieder, aber Onkel Ewald gelang es doch, noch ein leeres Abteil zu finden. Mit letzter Kraft half ich beim Verstauen des Gepäcks, und erst als ich mich hinsetzte, merkte ich, daß dieser Zug, dieser erwünschte, auch nicht geheizt war.
Am liebsten hätte ich geweint. Dabei schaute ich mit vollem Neid auf Tantes Wollstrümpfe und die Pelzschuhe. Was hatte ich nun vor meiner Eleganz, kein Mensch hatte Lust und Laune, sie zu beachten?! Jeder wollte nur rechtzeitig an sein Ziel kommen. Da schlüpfte ich aus meinen Schuhen, nahm die Füße auf die Bank und setzte mich auf sie. Dann schloß ich die Augen und wartete, ob ich nicht bald ohnmächtig umfallen würde. Doch plötzlich wurden die Türen zugeschlagen, der Zugführer gab das Signal und langsam setzte sich unser Zug in Bewegung. Kurz hinterher begann ein Knistern und Knacken in unserem Waggon, und ich wußte, was das bedeuten sollte. Jetzt ging es vom Gebirge runter ins Tal, da blieb genug Dampf für die Heizungsrohre. Oh, wie hat mir das wohlgetan, als ich langsam wieder Leben in den Adern fühlte! Als wir gegen Neudek fuhren, dämmerte es bereits. Aus manchen Stubenfenstern leuchteten uns schon strahlende Christbäume entgegen. Da spürte ich, wie sich der Zauber des Heiligen Abends in mir zu regen begann.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.