Ein unvergeßlicher Nikolausabend Hermine Walter, roz. Palm
Nezapomenutelný mikulášský večer
Je to zvláštní, ale z celého dětství si nejlépe vybavuji jeden mikulášský večer – a vlastně jen pravou ruku v rukavici toho milovaného, ale zároveň obávaného starého muže.
Už několik dní předtím mě sužoval trápivý neklid, protože mé svědomí nebylo čisté a věděla jsem, že se budu muset Mikuláši ze všeho zpovídat. Nejednou jsem si totiž vylhala nějaké kostky cukru, štípala a škrábala svého bratra Heinricha, posmívala se šilhavému Emilovi, pokřikovala za obecním strážníkem drzé posměšné veršíky („Strážníku, do bedny s tebou!"), na kominíka jsem od střechy pokřikovala, že se mnou snad může jít „na muziku", a k tomu jsem s ostatními dětmi ráda zlobila ubohého pana Stiera. Pan Stier byl trafikant a jako válečný invalida dostal nedaleko od našeho domu tabákovou trafiku. Ta budka, nebo „kiosek", jak by se dnes řeklo, stála sama na větším nezastavěném pozemku. Toto místo bylo přitažlivým bodem pro všechny děti z okolí. Hráli jsme kolem baráčku „na honěnou" a „na schovávanou" a divoce rostlou trávu kolem jsme už dávno rozšlapali. Na té udupané zemi jsme „cvakali" kuličkami a házeli nožíky na „dobývání země" – prostě ty nejkrásnější hry naší doby. Samozřejmě se to neobešlo bez hluku. Někdy jsme dováděli a hlučeli tak nesnesitelně, že pan Stier – muž sice zasmušilý a málomluvný, ale hodný – vystoupil ze dveří krámku a s hlasitými pohrůžkami nás zahnal, protože se se svými zákazníky už ani nemohl domluvit. Tak jsme se otráveně odšourali na chvíli na náš hrací dvorek, který patřil k našemu domu, ale nikdy jsme tam dlouho nevydrželi. Trafika nás přitahovala jako magnet. Stávalo se tak, že jsme za jedno odpoledne byli z toho místa vyhnáni hned několikrát. Když si pan Stier nevěděl rady, obracel se občas o pomoc a pochopení na naše rodiče. My jsme však náš nejmilejší hřiště přesto nedokázali opustit, a tak jsme ubohého, zkoušeného pana Stiera trápili dál.
Teď ale, když měl přijít Mikuláš, mi v hrudi bušilo špatné svědomí. Už odpoledne, když se začalo stmívat, jsem si v duchu pořád znovu opakovala básničku, které mě naučila moje hodná maminka, a vroucně jsem doufala, že tím Mikuláše naladím smířlivě a k odpuštění. I můj bratr postupně ztichl, ačkoli měl na svém dluhovém kontě mnohem méně než já. Na zkoušku jsme si klekali na tvrdá dřevěná prkna podlahy a modlili se „Otčenáš". Hodiny se táhly donekonečna a náš strach nesnesitelně rostl. Každý zvuk na schodišti nás vyplašil tak, že jsme pokaždé rychle klekli na kolena. Konečně, bylo už skoro sedm hodin večer a venku tma jako v pytli, když se na schodišti ozval rachot doprovázený hlubokým hlasem. Třásla jsem se strachy tak, že jsem se s cvakajícími zuby začala modlit. Pak se otevřely dveře na chodbu a hned nato dveře do světnice, ale jen tak na škvíru, aby jimi pohodlně prošla mužská ruka. A ta ruka se skutečně objevila, navlečená do nové hnědé prošívané kožené rukavice. A zatímco mi bleskově prolétlo hlavou, jak zvláštní přece je, že svatý Mikuláš nosí hnědé kožené rukavice, postavil do pokoje dva velké pytlíky. Z jednoho koukal nahoře perníkový jezdec na koni a z druhého perníková panenka. Když jsem se na to už s úlevou dívala a začínala zapomínat na chvění, náhle nás zavolal jménem a hluboký hlas řekl, že máme být pořád hodní, jinak že přijde Krampus a strčí nás do svého velkého pytle. Nato tento Mikuláš zase rachotivě sestupoval ze schodů dolů. My jsme
Ein unvergeßlicher Nikolausabend
Hermine Walter, geb. Palm
Ein unvergeßlicher Nikolausabend
Seltsamerweise kann ich mich bis weit in die Kinderzeit zurück, besonders gut an den Nikolausabend, erinnern, an dem ich eigentlich nur die rechte behandschuhte Hand des zwar geliebten, aber auch gefürchteten alten Mannes sah.
Schon mehrere Tage vorher hatte mich eine quälende Unruhe beschlichen, denn mein Gewissen war nicht rein, und ich wußte, daß ich dem Nikolaus Rede und Antwort zu stehen haben würde. Da hatte ich oftmals geschwindelt, Zuckerwürferl genascht, meinen Bruder Heinrich gezwickt und gekratzt, den schielenden Emil verspottet, hinter dem Ortspolizisten freche Spottverschen („Polizist, machst in d' Kist!") nachgerufen, dem Schornsteinfeger zum Dach hinaufgeplärrt, daß er mit mir „zur Musik" gehen dürfe, und dann hatte ich vor mit anderen Kindern zusammen den armen Herrn Stier geärgert. Herr Stier war Trafikant und hatte als Kriegsinvalide unweit meines Elternhauses eine Tabaktrafik bekommen. Die Bude oder der „Kiosk", wie man heute sagen würde, stand allein auf einem größeren unbebauten Grundstück. Dieses Objekt nun war der Anziehungspunkt aller Kinder aus der Nachbarschaft. Wir spielten „Feierlei" und „Versteckelas" um das Häuschen, und wir hatten das wildwachsende Gras ringsherum schon längst zertrampelt. Auf diesem hartgetretenen Boden „tschekerten" wir, und wir warfen darauf die Messerchen zum „Landstechen", durchwegs die schönsten Spiele unserer Zeit. Natürlich ging es dabei nicht geräuschlos zu. Wir lärmten und tobten manchmal in solch unerträglichem Maße, daß Herr Stier — ein zwar finsterer und wortkarger, aber guter Mann — unter die Ladentüre trat und uns mit lautstarken Drohungen verjagte, denn er hatte sich mit seinen Kunden schon nicht mehr verständigen können. Da trotteten wir mißgestimmt für eine Weile in unseren Spielhof, der zu unserem Hause gehörte, aber wir blieben nie lange dort. Magisch zog uns die Trafik an. So kam es vor, daß wir an einem Nachmittag mehrere Male von dort vertrieben wurden. Mitunter, wenn Herr Stier nicht mehr weiter wußte, sprach er unsere Eltern um ihre Hilfe und ihr Verständnis an. Aber wir konnten dennoch unseren liebsten Spielplatz nicht lassen, und so quälten wir den leidgeprüften Herrn Stier fernerhin.
Jetzt aber, da der Nikolaus kommen sollte, pochte das schlechte Gewissen in meiner Brust. Bereits am Nachmittag, als es zu dämmern begann, sagte ich gedanklich immer wieder das Verschen auf, das mich meine gute Mutter gelehrt hatte und hoffte innigst, daß ich damit den Nikolaus friedvoll und verzeihend stimmen könnte. Auch mein Bruder wurde allmählich stiller, obzwar er weit weniger auf seinem Schuldkonto hatte als ich. Probenweise knieten wir uns auf die harten Holzdielen und beteten das „Vaterunser". Die Stunden zogen sich endlos hin, während unsere Angst unerträglich wuchs. Jedes Geräusch im Treppenhaus alarmierte uns derart, daß wir jedes Mal ganz schnell auf die Knie sanken. Endlich, es war schon bald die siebte Abendstunde und draußen stockdunkel, da erhob sich im Stiegenaufgang ein Gepolter, das von einer tiefen Stimme begleitet war. Ich schlotterte so vor Angst, daß ich mit klapperndem Unterkiefer zu beten begann. Da wurde die Korridortüre geöffnet und gleich darauf die Stubentüre, aber nur so einen Spalt breit, daß eine Männerhand bequem durchreichen konnte. Da kam sie auch schon, diese Hand, und über sie war ein neuer brauner, gesteppter Lederhandschuh gezogen. Und während es mir blitzartig durch den Kopf ging, wie wunderlich es doch ist, daß der Hl. Nikolaus braune Lederhandschuhe trägt, wurden von ihm zwei mächtige Tüten ins Zimmer gestellt. Bei der einen schaute oben ein Pfefferreiter und bei der anderen eine Pfefferdocken heraus. Als ich schon erleichtert darauf blickte und auf das Schlottern zu vergessen begann, wurden wir plötzlich beim Namen gerufen und die tiefe Stimme sagte, daß wir ja immer brav sein sollten, denn sonst käme der Krampus und stecke uns in seinen großen Sack. Damit ging dieser Nikolaus wieder rumpelnd die Treppe hinunter. Wir
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.