Proč se Bůh stal dítětem?

Vánoce 1982

Proč se Bůh stal dítětem?

Mým podnětem k tématu letošního vánočního dopisu krajanům byla má dlouhodobá zaujatost úctou k zázračnému Pražskému Jezulátku — o němž brzy vyjde nová kniha paní Margarethe Altenhöferové nakladatelství Sudetoněmeckého kněžského díla: Proč se Bůh stal dítětem?

V křesťanském vánočním tajemství vyznáváme: v Ježíši Nazaretském se Bůh stal člověkem, pro nás lidi a pro naši spásu. Pro naše vykoupení bylo důležité, aby Boží Syn přijal skutečné lidské tělo. K plnému lidství patří všechny stupně vývoje: početí v mateřském lůně, narození podle lidského řádu i skutečné dětství. Ježíš chtěl být od dětství v plném smyslu naším bratrem, se vší slabostí a odkázaností na pomoc. Stal se dítětem, aby probudil úctu a lásku k dítěti — což je důležité zvláště v naší době, kdy u mnoha lidí tato úcta k dítěti vymizela; stačí připomenout smutné jevy pokřivené sexuální výchovy dětí a smutnou skutečnost ničení nenarozeného života. Bůh se stal dítětem i pro záchranu pravého mateřství. Dítě je odkázáno na matku. Boží Syn se učinil závislým na matce, aby i nás mohl odkázat k této matce a k její mateřské lásce.

Když ve vánočních dnech mluvíme o Ježíškovi, nemyslíme tím „Ježíška" coby tajemného dárce dárků, kterého stále více vytlačuje Santa Claus — postava bez jakékoli hlubší symboliky. Máme na mysli Jezulátko, jak je dojemně a zbožně znázorněno v betlémech v našich kostelích a díky Bohu i v mnoha domácnostech. Z bohaté betlémářské tradice naší vlasti patří betlém zvláště do domovů vyhnanců z domova, kde nesmí chybět koutek s domácím oltářem a betlémem.

Bůh se stal dítětem; tato víra našla svůj odraz v mnoha ztvárněních Jezulátka. Uveďme jen dvě. „Santo Bambino" z kostela S. Maria in Aracoeli v Římě — socha Jezulátka ze 16. století, vyřezaná jedním laickým bratrem-františkánem z olivového dřeva ze zahrady Getsemanské, uctívaná po celém světě. O Vánocích se pokládá do nádherného betléma, kde pak římské děti přednášejí své zbožné modlitby a promluvy.

A Pražské Jezulátko, pocházející ze Španělska, umístěné a uctívané od dob třicetileté války v kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici v Praze. V proměnlivých dobách přicházely k Pražskému Jezulátku stále znovu poutě a zbožní modlitebníci, až do dnešních dnů, kdy komunistický režim potlačuje veškeré projevy náboženského života. Tak se může stát, že návštěvníci, zejména z Ameriky a Anglie, se svých průvodců neptají nejprve na Hradčany, ale na Pražské Jezulátko. Stejně jako nás už před staletími do nové vlasti předešel pražský mostecký světec, stalo se tak i s Pražským Jezulátkem. Paní Margarethe Altenhöferová, matka pěti dětí, shromáždila při své diplomové práci z náboženské lidové kultury na univerzitě mnoho materiálu, zejména o úctě k Pražskému Jezulátku ve frankské oblasti. Z mnoha tisíc obrázků a karet Pražského Jezulátka, které bylo mnohonásobně kopírováno a znovu ztvárňováno, jsme v nakladatelství Sudetoněmeckého kněžského díla tuto úctu široce rozšířili a tím způsobili mnoho radosti. Při všem tomto úsilí mi však nejde jen

K naší titulní fotografii:

Nikdy nezapomeneme na vzpomínku na symbol našeho města Horní Slavkov (Schlaggenwald). Nyní stojí kostel svatého Jiří pod památkovou ochranou. S novou břidlicovou střechou je to působivá stavba, bohoslužby se v ní však už nekonají. Přístup by ostatně byl možný jen přes hřbitov.

věta pokračuje na dalším listu ⟶