Když řeknu „doma", může to být jen tam, kde stál dům mého otce, v malé skryté vesničce jménem Gfell v Chebsku. Jak daleko jsem od ní teď. Přesto na ni ráda vzpomínám, obzvlášť na krásné dětské vzpomínky na Štědrý večer.
Byla jsem ještě příliš malá, abych si opravdu uvědomovala vánoční přípravy. Dům musel být uklizen od shora až dolů. Prádlo se pralo už dlouho předem, aby na Štědrý večer nebylo tuhé na šňůře – to by totiž nebylo dobré znamení. Vánočky se musely péct ve velké kamenné peci a žádná nesměla přihořet, i to by totiž nevěstilo nic dobrého. Mech se musel často sbírat ještě zpod sněhu, aby jím byl ozdoben betlém v koutě.
V jedné věci jsem však jako nejstarší z nás dětí příliš malá nebyla. Matka přinesla krabice plné čokoládových kousků z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Ty jsem směla zabalovat do barevného staniolového papíru. Jak se ale později dostaly na stromeček, jsem se nikdy nedozvěděla.
Když se na Štědrý večer začínalo stmívat, řekla mi matka, abych se podívala dolů z kopce a zjistila, zda už ve vsi svítí tři světla. Jakmile jsem tři světla uviděla, mohli jsme rozsvítit i to naše. Proč to muselo být zrovna tak, dodnes nevím.
Otec pak šel do komory na krmivo, naplnil dvě velké mísy zrním a šrotem a postavil je ve světnici pod velký stůl, který děvečka právě prostírala bílým lnem a dobrým nádobím.
Matka stála už dlouho u kamen a připravovala štědrovečerní jídlo. Nic nesmělo chybět. Hrachová polévka s houskovými knedlíčky, sirupová „siruppiazala", bramborový salát a smažený kapr, a nakonec čaj a vánočky.
Docela slavnostně jsme se všichni posadili kolem stolu: otec, matka, děti, děvečky i pacholci. Společně jsme se pomodlili Otčenáš – zbožněji než kdy jindy. Při jídle nikdo nepromluvil ani slovo na památku narození Ježíška. Každý u stolu musel od každého jídla něco ochutnat, aby zůstal zdravý, což pro můj malý žaludek nebylo vždycky snadné.
Nakonec byla na stůl postavena mísa s jablky, pomerančemi, ořechy a mandlemi. Ale než kdokoli sáhl po prvním ovoci, vzal otec z mísy největší červené jablko a nakrájel ho na malé plátky. Všichni ho sledovali očima. Žádné jadérko se nesmělo rozříznout. Každému dal jeho kousek a řekl, že bychom si měli vždy pamatovat: kdybychom se někdy ztratili, právě tento kousek by nás dovedl zpátky domů.
Každý z nás se pak snažil dostat na ubrus co nejvíc slupek z jablek a pomerančů i skořápek z ořechů a mandlí, neboť i to byl zvyk.
Poté, co děvečka sklidila nádobí, vzal pacholek čtyři cípy ubrusu, svázal je do uzlu a batoh si zavěsil na paži. Směla jsem mu vylézt na záda, a pak dupal sněhem do sadu. Každý strom musel dostat něco ze štědrovečerního jídla, žádný nesměl být vynechán. I včelí úly dostaly hromádku.
Otec mezitím vytáhl obě mísy zpod stolu a nesl je s Güntherem do chlévů. Každý vůl, každá kráva, kůň, koza, prase, i slepice, kachny a husy musely dostat kousek toho zvláštního jídla. Žádný tvor neměl být o Štědrém večeru zapomenut.
A pak už bylo Ježíšek docela blízko. Matka se podívala dolů z okna a celá rozrušená řekla, že u Dicklových už svítí vánoční stromeček. Měly jsme se prý rychle podívat, co tam Ježíšek přinesl. Ale nic nás nemohlo zdržet dlouho, jakmile jsme obdivovaly ten stromek, protože jsme opravdu chtěly jednou vidět samotného Ježíška. Rychle jsme běžely nahoru do kopce. Letos jsme si to za žádnou cenu nechtěly nechat ujít. Ale jako vždy, když jsme otevřely dveře do světnice, viděly jsme, že malé okénko ve dvojitém okně je otevřené, a zvenku jsme slyšely jemné tóny zvonečku. Matka nám se smutnýma očima řekla, že Ježíšek tu právě byl.
Unser Heiliger Abend zu Hause
Unser Heiliger Abend zu Hause
Wenn ich zu Hause sage, dann kann es nur dort sein, wo mein Vaterhaus stand, in einem kleinen versteckten Dorf namens Gfell, im Egerland. Wie weit bin ich von dort entfernt. Doch gerne denke ich zurück, besonders an die schönen Kindheitserinnerungen am Heiligen Abend.
Ich war noch zu jung, um die weihnachtlichen Vorbereitungen so richtig mitzuerleben. Das Haus mußte doch von oben bis unten geputzt werden. Die Wäsche schon lange vorher gewaschen, damit sie nicht steif am Heiligen Abend auf der Leine hing, denn das sollte kein gutes Ohmen sein. Die Christstollen mußten im großen steinernen Backofen gebacken werden — und keiner durfte verbrannt sein — denn auch das würde nichts Gutes bringen. Moos mußte oft noch unter dem Schnee gesammelt werden, um die Krippe in der Ecke zu schmücken.
Zu etwas war ich als die älteste von uns Kindern nicht zu jung. Mutter brachte Schachteln voll mit gefüllten Schokoladenstückchen aus Schlaggenwald. Diese durfte ich in buntes Stanidpapier wickeln. Wie sie allerdings später an den Baum kamen, erfuhr ich nie.
Wenn es anfing am Heiligen Abend dunkel zu werden, sagte Mutter, ich sollte das Bergl runterschauen und sehen, ob schon drei Lichter im Dorf brennen. Nachdem ich drei Lichter sah, konnten auch wir unseres andrehen. Warum das so sein mußte, weiß ich heute noch nicht.
Vater ging dann in die Futterkammer, füllte zwei große Schüsseln mit Körnern und Schrot und stellte sie in der Stube unter den großen Tisch, den die Magd gerade mit weißem Leinen und dem guten Geschirr deckte.
Mutter stand schon seit langer Zeit am Ofen und bereitete das Christessen. Nichts durfte fehlen. Die Erbsensuppe mit den Semmelwürfeln, die Siruppiazala, der Kartoffelsalat und der panierte Karpfen, zum Schluß der Tee und die Christstollen.
Ganz feierlich setzten wir uns alle um den Tisch: Vater, Mutter, Kinder, Mägde und Knechte. Das Vaterunser wurde gemeinsam gesprochen — andächtiger als je zuvor. Keiner sprach ein Wort beim Essen zur Erinnerung an die Geburt des Christkinds. Alle am Tisch mußten etwas von jeder Speise essen um gesund zu bleiben, was für meinen kleinen Magen nicht immer leicht war.
Zum Schluß wurde eine Schüssel mit Äpfeln, Pomeranzen, Nüssen und Mandeln auf den Tisch gestellt. Doch bevor jemand die erste Frucht anlangte, nahm Vater den größten roten Apfel aus der Schüssel und schnitt ihn in kleine Scheiben. Alle Augen sahen ihn. Kein Kernchen durfte zerschnitten werden. Er gab jedem sein Stückchen und sagte, daß wir immer daran denken müßten, sollten wir uns einmal verlaufen, dieses Stückchen würde uns wieder nach Hause führen.
Jeder von uns versuchte dann, so viele Apfel- und Pomeranzenschalen, Nuß- und Mandelgehäuse auf die Tischdecke zu bringen, denn auch das hatte seinen Brauch.
Nachdem die Magd das Geschirr abräumte, nahm der Knecht die vier Zipfel des Tischtuches, band sie zu einem Knoten und nahm den Beutel an den Arm. Ich durfte auf seinen Rücken klettern, und dann stampfte er durch den Schnee in den Obstgarten. Jeder Baum mußte etwas von dem Christessen bekommen, keiner durfte ausgelassen werden. Auch die Bienenstöcke bekamen ein Häufchen davon.
Vater holte inzwischen die zwei Schüsseln unter dem Tisch hervor und trug sie mit Günther in die Ställe. Jeder Ochs, jede Kuh, jedes Pferd, jede Ziege, jedes Schwein und auch die Hühner, Enten und Gänse mußten etwas von dem besonderen Essen bekommen. Kein Lebewesen sollte am Heiligen Abend vergessen sein.
Ja, und dann war das Christkindl schon ganz nahe. Mutter schaute zum Fenster runter und sagte ganz aufgeregt, daß beim Dickl schon der Weihnachtsbaum leuchte. Wir sollten doch mal schnell sehen, was das Christkindl dort brachte. Doch nichts konnte uns zu lange halten, nachdem wir den Christbaum bewunderten, denn wir wollten doch wirklich einmal das Christkindl selbst sehen. Schnell rannten wir das Bergl rauf. Dieses Jahr wollten wir es auf keinen Fall verpassen. Doch wie immer, als wir die Türe zur Stube öffneten, sahen wir das kleine Fensterchen im Doppelfenster offen, und von draußen hörten wir die zarten Töne eines Glöckchens. Mutter sagte uns mit traurigen Augen, daß das Christkindl gerade da war.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.