⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Příspěvek o „Palestincích" od Wenzla Peterlika vypovídá o tom, jak západní mocnosti — Amerika, Francie a Anglie — dvojím metrem posuzují svět a národy. Zatímco jsme žili v uzavřeném osídleném území — rovněž po staletí — byli jsme se souhlasem vítězných mocností odtud vyhnáni. Kdyby už tehdy Wilson prosadil svou tezi a byla nám přiznána samospráva, nedošlo by k tak krutému vyhnání milionů lidí, kteří předtím směli být oloupeni. Bohužel jsme od těchto mocností nemohli očekávat žádnou podporu, jaké se dnes dostává Palestincům. My jsme byli prostě mírumilovní a nikdo nás nezásoboval kapitálem ani zbraněmi. Ani náš bratrský národ nás nechtěl mít, a často se podařilo najít nějaké ubytování jen díky zásahu americké vojenské správy. Člověk by mohl skutečně dostat závist, uváží-li dnešní podpory, jichž se dostává každému cizinci, který sem přijde. Ale to bohužel nezměníme. Zbývá jen doufat, že problém Izraelců a Palestinců, který byl nyní jaksi slepen dohromady, vydrží. Světové mínění se však přiklání k tomu, že se tím vytvořil ještě větší problém, který by mohl mít hrozné následky. Chceme doufat, že se vlny neklidu utiší a mír nám ještě dlouho zůstane zachován.

Váš Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Krajanské zpravodaje

V hustém houští německého tiskového lesa se rodí téměř nesčetné a nejrůznější produkty mocného média, jakým je tisk: deníky, týdeníky, odborné časopisy, stranické listy, obrázkové magazíny, umělecké revue a podobně. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo jedna kategorie: krajanské zpravodaje vysídlenců. Tištěny v malém, ba nejmenším nákladu, sestavované a redigované novinářskými laiky, bývají většinou širokou veřejností nebrány vážně.

To je jistě omyl, protože si vážnost naopak plně zaslouží. V naší době odhazovací společnosti bývá i existence a vliv běžných novin obvykle jen krátkodobá. Po rychlém přelétnutí očima skončí v koši, v kamnech nebo na záchodě. Malé krajanské listy jsou naproti tomu čteny pozorně, čteny znovu a znovu, většinou uschovávány a opakovaně vytahovány. Senzace pomíjivých denních celebrit v nich nemají místo – Sophia Loren a Rolling Stones jsou tomuto tisku naprosto lhostejní. Zaznamenávají se tu události a jmenují se lidé, kteří stojí mimo dosah reflektorů veřejnosti. Narození, úmrtí, sňatky a výročí známých a spřátelených lidí, s nimiž kdysi člověk žil v těsném sousedství a které dnes lze zastihnout už jen oklikou přes vzpomínky – a právě přes tyto krajanské listy. Zdánlivě zaniklý svět, který navzdory všem chmurným předpovědím žije i 37 let po vyhnání, si zde uhajuje svou živou existenci, přetrvávající všechny zmatky doby. Krajanský zpravodaj je hlasem skupiny, která se nevzdala sebe sama ani svého práva na rodnou vlast a která se neprojevuje ve slovnatých politických řečech, nýbrž v zrcadlení všedního dne – dne, který odpovídá realitě dnešního žití v nové vlasti, ale svými kořeny sahá do rodné země za hranicemi.

Kromě toho mají tyto krajanské zpravodaje nezanedbatelný kulturně-politický úkol. Téměř v každém čísle přinášejí zprávy a vyprávění o starých zvycích, ochotnických divadelních představeních, slavnostech a písních, pro jejichž zachování jsou často jedinou šancí. Ani nářečí nepřichází zkrátka, většinou v žertovné podobě, ale pro každého jazykozpytce, který by si udělal čas tyto příspěvky přečíst, je to skutečná pokladnice.

Je jistě náhoda, že velká část těchto krajanských zpravodajů nese v titulu právě slovo „zpravodaj" (Heimatbrief, tedy doslova „domovský dopis"): na rozdíl od „velkého" tisku s vysokými náklady, který se obrací k anonymní mase, je krajanský zpravodaj produktem cíleným, přizpůsobeným individuálním potřebám svých čtenářů, který se dotýká mnohem hlouběji a má mnohem trvalejší a hlubší účinek než obvyklí zprostředkovatelé pomíjivých a proměnlivých denních událostí. Je to dopis adresovaný zcela konkrétním příjemcům – a dopis, který s jistotou dorazí.

Margarete Kubelka

věta pokračuje na dalším listu ⟶