Milí krajané!
Léto je za námi. Naše myšlenky se toulají po lukách bývalého domova. Krásné teplé počasí nás vodilo po cestách, které vedly ke koupalištím. Zvlášť mnohým z nás asi utkvěl v paměti „Ebnetteich" (Ebnetský rybník) v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Pro nás, tehdy povětšinou nezaměstnané kluky, nebylo tak snadné oddávat se tam koupacím radovánkám. „Ebnet" měli v nájmu hostinští manželé Dietrichovi, a tak bylo pochopitelné, že člověk musel zaplatit poplatek, chtěl-li se tam bavit. Ale hodná paní Dietrichová často přimhouřila obě oči, když jsme se tam vplížili. Měla pro nás pochopení a věděla, že naše finanční prostředky jsou velmi skrovné. Kdo měl tehdy nějaké kapesné! Byla to strašná doba nezaměstnanosti, kdy otec rodiny dostával týdně podporu ve výši 20 Kč a svobodný 10 Kč. Co si člověk mohl za tuto částku pořídit? To si asi ještě všichni pamatujeme. Přesto jsme se nenechali zlomit a zvládli jsme i tuto těžkou dobu, která se tehdy snesla na Němce v tehdejší ČSR. Závist tehdy neexistovala. Všichni Němci táhli za jeden provaz, ba spíš na něm viseli.
Nyní se zdá, že se opět blíží těžká doba. A je dost důvodů, aby to vyvolávalo mezi lidmi neklid. Kéž nás milý Bůh ochrání, aby náš národ nemusel podobnou nouzi znovu zakusit. Neklid po celém světě je ostatně znepokojivý. Zločinnost roste den ze dne. Z nouze se může zrodit katastrofa. Teroristické útoky jsou dnes na denním pořádku. Nouze je dobrým semenem, jehož vzejití by nám mohlo přinést hrozné plody. Profesionální teroristé by měli přísun nových stoupenců a ani celý národ by nenesl zátěž tak snadno. Bohužel Německo, a s ním i my, tehdy hledalo spásu v politickém světě, který nám sliboval vymýtit bídu a strádání. Byl to však v dějinách jen krátký okamžik rozmachu a následoval pád do nejhlubší propasti. Chceme doufat, že se něco podobného nebude opakovat. Dnešní generaci, která zná jen blahobyt a zcela propadla materialismu, nebude taková změna snadná. Dnešní politici nedávají dobré vzory. Svým dílem k tomu přispívá i technika. Je to prostě neklidná doba. Ani ti, kdo chtějí dnešní stav změnit, nemají recept na to, co by po té změně mělo být lépe podle jejich představ.
Doma bychom v září znovu slavili náš posvícení (kirchweih), kdybychom ještě byli v našem starém Horním Slavkově. Slyšel jsem, že krajané, kteří tam ještě žijí, tento svátek slaví. Ovšem docela skromně a nenápadně. Prý se ještě peče koláč a je i pečeně. Ale kolotoče a jiné zábavy už žádné nejsou. Není už procházení se po náměstí, kde se odehrával ten pestrý rej. Kdo by nerad vzpomínal, jak si zajel pár kol na „Nolliho tunelové dráze"? Také obřímu kolu se dostávalo návštěvy. V dětství jsme ještě sami stavěli řetízkové kolotoče nebo kolotoče s koníčky a jiné atrakce, směli jsme je roztáčet a brzdit. Během jízdy jsme se mohli posadit na vzpěry a takto se svézt. O takové místo k roztáčení se často strhla mela. Ale to nejdůležitější na posvícení byl koláč. Protože se u nás ve městě podával jen v podobě proužků (Stramerl), byli jsme dobře známí u okolních vesničanů. U nich se o posvícení podávaly velké trojúhelníkové kusy, které měly pořádnou velikost. Oni mohli zasunout své kulaté plechy s koláčem do vlastní pece, zatímco u nás se hodně koláčů peklo doma na plotně v pánvi. Odtud asi pochází to dělení na proužky. Aby si člověk mohl posvícenský koláč pořádně vychutnat, musela hospodyně otevřít i svou plechovku s kávou. Na kávových zrnkách nešetřila a vůně tohoto nápoje se linula celým domem. Tehdy se člověku sbíhaly sliny už předtím, než si směl dopřát hrníček kávy a koláč. Byl tam tvarohový, povidlový a drobenkový koláč. Když si člověk dal z každého jeden proužek, nebo i dva, uznal posvícení za zdařilé a přál si, aby se co nejčastěji opakovalo. Tehdy to byla vskutku lahůdka. Co je proti tomu dnešní taková slavnost tady? Člověk si jí sotva všimne. Domov s jeho zvyky nelze ničím nahradit.
Všem dárcům na udržování našeho Heimatbriefu bych chtěl srdečně poděkovat. Můj dík patří i krajanům, kteří svými příspěvky pomáhají Heimatbrief utvářet. Zvláště děkuji paní Hermine Walter, která nám svými krásnými vzpomínkami na domov vždy dělá radost.
Liebe Landsleute!
Der Sommer ist vorbei. Unsere Gedanken schweifen über die Fluren der einstigen Heimat. Das schöne warme Wetter ließ uns die Wege schreiten, die uns zu den Badewassern führten. Besonders dürfte bei vielen der „Ebnetteich" in der Erinnerung sein. Es war für uns zumeist arbeitslose Jungens nicht so einfach, dort den Badefreuden zu fröhnen. Die „Ebnet" hatten die Gastwirtseheleute Dietrich in Pacht und so war es verständlich, daß man einen Opulus entrichten mußte, wenn man sich dort vergnügen wollte. Aber die gute Frau Dietrich drückte oft beide Augen zu, wenn wir uns eingeschlichen hatten. Sie hatte Verständnis und wußte, daß unsere Barmittel nur sehr spärlich waren. Wer hatte damals ein Taschengeld! Es war eine gräßliche Arbeitslosenzeit, in der ein Familienvater einen 20 Kč — und der Ledige einen 10 Kč-Bon wöchentlich als Unterstützung erhielt. Was bekam man für diesen Betrag? Wir werden uns wohl alle noch daran erinnern können. Trotzdem, wir ließen uns nicht unterkriegen und meisterten auch diese schwere Zeit, die über die Deutschen in der damaligen ČSR heraufgezogen war. Neider hat es damals keine gegeben. Alle Deutschen zogen am gleichen Strang, vielmehr, sie hingen daran.
Nun scheint wieder eine schwere Zeit im Anzug zu sein. Ursache genug, um Unruhe unter den Menschen hervorzurufen. Möge uns der liebe Gott davor bewahren, noch einmal eine solche Not unserem Volk zuzumuten. Die Unruhe im gesamten Erdenrund ist eh bedenklich. Die Verbrechen mehren sich von Tag zu Tag. Was aus einer Not gebären kann, könnte eine Katastrophe werden. Terroranschläge sind ja jetzt an der Tagesordnung. Die Not ist eine gute Saat, deren Aufgehen uns furchtbare Frucht bringen könnte. Die Profi-Terroristen hätten Zulauf und auch das ganze Volk würde die Lasten nicht ohne weiteres auf sich nehmen. Leider hat Deutschland, und mit ihm auch wir, damals das Heil in einer politischen Welt gesucht, die uns versprochen hatte Not und Elend auszulöschen. Aber es war in der Geschichte nur ein kurzer Augenblick des Aufschwunges gewesen, und der Fall folgte ins tiefste Tief. Wir wollen hoffen, daß sich ähnliches nicht wiederholt. Der jetzigen Generation, die nur den Wohlstand kennt und ganz dem Materialismus erlegen ist, wird eine Umstellung nicht leicht fallen. Von den jetzigen Politikern wurden keine guten Leitbilder gegeben. Die Technik trägt ihren Teil dazu bei. Es ist eben eine unruhige Zeit. Auch die Veränderer des jetzigen Zustandes haben kein Rezept, was nach der Veränderung nach ihrem Sinn besser werden würde.
Daheim hätten wir im September wieder unsere Kirchweih gefeiert, wenn wir noch in unserem alten Schlaggenwald wären. Ich habe mir sagen lassen, daß die noch dort lebenden Landsleute dieses Fest feiern. Allerdings ganz bescheiden und unauffällig. Kuchen würde noch gebacken und auch den Braten gebe es. Allerdings keine Ringelspiele und keine Vergnügen mehr. Es gibt kein Schlendern mehr über den Marktplatz, wo sich ja das bunte Treiben abgespielt hat. Wer denkt nicht gerne daran, wie er auf „Nollis Tunnelbahn" einige Runden mitmachte. Auch dem Riesenrad wurde eine Visite zuteil. In der Kinderzeit, da haben wir noch die Kettenkarussels oder die Ringelspiele mit den Pferdchen und sonstiges aufgebaut, anschieben und bremsen dürfen. Während des Laufens könnten wir uns auf die Streben setzen und so mitfahren. Um einen solchen Schiebeplatz zu bekommen, gab es oftmals ein Gerangel. Aber das allerwichtigste an der Kirwa war der Kuchen. Da dieser in unserem Städtchen nur in Stramerln dargereicht wurde, waren wir bei den umliegenden Dörflern bekannt geworden. Bei diesen gab es an Kirchweih große dreieckige Stücke, die eine beachtliche Größe hatten. Sie konnten ihre runden Kuchenbleche in die eigenen Backofen schieben, während bei uns sehr viel Kuchen in den heimischen Herden in der Pfanne gebacken wurde. Daher dürfte die Zerteilung in Stramerlform hergerührt haben. Um den Kirwakuchen richtig genießen zu können, mußte die Hausfrau auch ihre Kaffeebüchse öffnen. Da sparte sie nicht an den Kaffeebohnen und der Duft dieses Gebräues durchzog das ganze Haus. Damals konnte einem schon das Wasser im Munde zusammenlaufen, bevor man ein Tipl Kaffee und den Kuchen verzehren durfte. Es gab da Quark-, Powidl- und Streußelkuchen. Wenn man von jedem ein Stramerl verzehrt hatte oder auch zwei, fand man die Kirwa gelungen und wünschte sich eine recht ofte Wiederholung. Es war schon eine Köstlichkeit in der damaligen Zeit. Was ist dagegen heute hier eine derartige Festlichkeit! Man nimmt sie kaum wahr. Die Heimat mit ihren Bräuchen kann nicht ersetzt werden.
Allen Spendern für die Erhaltung unseres Heimatbriefes möchte ich recht herzlich danken. Mein Dank geht auch an die Landsleute, die mit Beiträgen den Heimatbrief gestalten
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.