⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Moje babička nás nesčetněkrát napomínala, že strýčka Modu nesmíme v žádném případě zlobit ani si z něj tropit posměch, protože má požehnaný věk a milý Pán Bůh by nás tvrdě potrestal, kdybychom na to zapomněli. Proto jsem se kolem strýčka plížila po špičkách a v uctivé vzdálenosti a pozdravila jsem docela nesměle. On si mě ale sotva všímal. Jeho dětství mu bylo už tak vzdálené, že na ně možná úplně zapomněl. Já jsem naopak byla ještě hodně daleko od toho, abych pochopila tíhu jeho stáří. Přesto ho budu vždycky vidět, jak sedí vedle dědečka Weinharta na lavičce.

Třetím člověkem v mém vyprávění je žena. I ona už byla velmi stará a znala jsem vlastně jen její hubenou, vyzáblou tvář, vždycky orámovanou šátkem, a její zarudlé, od zimy ztuhlé ruce. Nikdy jsem neviděla její celou postavu. Bydlela ve vesnické kovárně u rodiny Flachových. V jakém příbuzenském poměru byli, a jak se jmenovala, to už nevím. Vedle vchodu do domu bylo malinké okénko a to patřilo Mouhm (tetě), jak jsme jí říkali. Jakmile jsme s babičkou kolem procházely, okénko se rychle rozlétlo a Mouhm se zeptala: „Copak to máš za holčičku s sebou? Komu ta patří?" Babička vždycky odpovídala: „To je můj Heinrich – jeho malá. Je tady na prázdninách!"

Nato Mouhm pokaždé zavrtěla hlavou, zalezla zpátky do tmy, se zařinčením zavřela okenní křídlo a hned na mě zase zapomněla. Když jsme kolem kovárny proběhly s křikem, Mouhm dokázala pořádně rozzlobit. Otevřela své okénko dokořán, prostrčila skulinou hlavu až po krk a jednu ruku a nadávala za námi, přitom výhružně hrozila ukazováčkem. Rozuměla jsem tomu tak, že špatnost dnešní mládeže by měla skončit v pekle. To mě dokázalo tak vylekat, že jsem se na čas kovárně obloukem vyhýbala.

Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty chodili chlapci po vesnici s řehtačkami místo zvonění na klekání. Vždycky se u kříže naproti kovárně modlili Otčenáš a Zdrávas Maria. Tehdy stařenka otevřela své okénko, sepjala hubené ruce a modlila se s nimi. Proto jsem si myslela, že přece nemůže být tak zlá, jak se mi jevila ve svém hněvu. A tak jsem se odvažovala pomalu a stále víc přiblížit k té zakouřené kovárně, abych se podívala panu Flachovi při práci. Byl to totiž impozantní pohled, když ten mohutný, statný muž obrovskými kleštěmi vytáhl z ohně rozžhavené železo a na kovadlině je tak zpracovával těžkým kladivem, že jiskry jen létaly. Krůček po krůčku jsem se odvažovala blíž, a najednou se to malé okénko zase rozlétlo a Mouhm řekla příkře: „Co tu chceš?" Já se roztřásla a koktala jsem: „Jenom bych se ráda podívala!" Nato se ozvalo mírněji:

„Ale ne moc blízko! – Nechceš trochu borůvkového koláče?" Z toho jsem se samozřejmě moc zaradovala. Od té chvíle jsem se staré paní už nebála, ačkoli dál nadávala na „ty vaše lumpy z města". Poznala jsem, že za tím malinkým okénkem bije vlídné lidské srdce a že svět Mouhm byl velký jen tak, jak ho dokázala vidět tím okénkem.

Teď ale musím nějak dojít k závěru. Je to těžké, protože jsem vlastně chtěla vysvětlit, proč na ty tři staré lidi pořád musím myslet, ale nedokážu to. Nestalo se s nimi nic zvláštního. Oni stáli na konci svého života, já na jeho začátku, mezi tím leželo jedno nebo dvě lidské pokolení, a přesto mi jsou hned přítomní, jakmile pomyslím na domov.

Opravdu žijeme déle, než si většinou myslíme!

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶