Tentokrát jsem ale vlastně chtěla vyprávět o třech jiných starých lidech z vesnice, kteří výrazně provázeli má dětská léta. – Na lavičce před domem sedí v jarním ranním slunci náš dědeček Weinhart. Nebyl to sice můj skutečný dědeček, ale všichni jsme mu tak říkali a já jsem to dělala od srdce ráda. Své vlastní dědečky jsem nikdy nepoznala, protože zemřeli už dávno. Tak jsem byla ráda, že mám aspoň dědečka Weinharta. Byl švec a žil ve společné domácnosti s nejmladší dcerou. Ta ale pracovala v Karlových Varech, takže dědeček byl přes den se svou ševcovskou prací sám. Jakmile si vybavím jeho přívětivou, dobromyslnou tvář, vidím především smějící se vrásky kolem jeho modrých očí a hezky zatočený knír po císařsku. Pleť měl pořád ještě svěží a vlasy hnědé. Dědeček nebyl vysoký, byl štíhlý a pořád ještě čilý. Ve všední dny míval vždycky uvázanou modrou zástěru.

Jakmile první paprsky jarního slunce dopadly na lavičku, opustil stařík na dobu jedné dýmky svou ševcovskou stoličku a posadil se „na lavičku". Tam si pak docela poklidně nacpal svou krásnou dýmku s pestře malovanou porcelánovou hlavičkou, ozdobným stříbrným víčkem a náustkem z hnědě vykouřené slonoviny. Nacpávání připomínalo obřad. Opatrně, pomalu vytahovaly jeho těžké, dřinou zdrsnělé prsty z koženého váčku „ďáblovo koření" a vsunovaly je do malého otvoru dýmky, přičemž skoro nikdy nespadl ani drobek vedle. Potom si dědeček nejdřív schoval váček za nákrční kapsu zástěry a z kapsy kalhot vytáhl zápalky. Obratně přiložil plamínek k tabáku, tahal a pufal, dokud to nezačalo doutnat a kouřit, pak přiklopil víčko dýmky, opřel se zády o sluncem prohřátou zeď, natáhl si ztuhlé nohy a spokojeně mžoural do světa. Když nám ale někdy dubnová vánice zkazila dědečkovi sezení na lavičce a nám hraní venku, vyškrábali jsme se, děti, po strmých dřevěných schůdcích nahoru do ševcovské komůrky, kde byla ve světlé výklenku na pódiu zařízená dílna. Na okenních parapetech stály střepy s truskavcem a nad nimi visely „záclonky s krajkou". Sedávaly jsme tam na tom pódiu, dívaly se, jak jeho zvrásněné ruce obratně zacházejí s nářadím, a tiše jako myšky poslouchaly ty nejbáječnější historky, jaké dědeček uměl vyprávět. Přitom to tak krásně vonělo kůží a tak hezky páchlo dýmkovým tabákem. Často a často, když jsme zase něco vyvedli, se nám ševcovská komůrka stala útočištěm. Tak jsme jednou při zametání dvora u Dicklů tak dlouho škádlili „Haringfona", až popadla nejbližší násadu od biče u vrat chléva a hnala se za námi jako fúrie. Vyděšení jejím výbuchem hněvu jsme se rozprchli na všechny strany, což ji ale tak popudilo, že jsme získali slušný náskok. Postupně jsme se různými oklikami sešli zase u dědečka Weinharta. U něj jsme se posadili na vrzající pódium a čekali na bouřku, která také nedala dlouho na sebe čekat. „Styďte se!" hřmělo to jizbou, „jak jen se dá takhle ubohou ženskou tak vyplašit?! Jste horší než sama Fona!" Tak jsme sklopili hlavy a stáhli ramena a trpělivě čekali, až se stařík vyhřímá. Přitom mi ale neuniklo, jak se mu chvěly smějící se vrásky. Jistě myslel na dobu, kdy sám byl ještě uličníkem. V neděli, hned po časném obědě, chodíval dědeček Weinhart ve svém lepším oblečení, s baťohem plným opravené obuvi, se svým furiantským kloboučkem na hlavě, holí v ruce a nezbytnou fajfkou v ústech, rozvážet zakázky do Ziegelhütten, Lessnitz, Rabensgrün nebo dokonce do Donawitz.

Když se pak vracel domů na krmení dobytka, byl veselý a rozjařený, jeho smějící se vrásky výmluvně poškakovaly a své holi dával pokaždé takové malé „poposkočení". Studené pivo v kruhu veselých kumpánů bylo jeho odměnou za namáhavý týden. Napadá mě přitom, že dědeček Weinhart byl přes svůj věk pořád ještě aktivním členem hasičského sboru. Na krajském sletu jsem ho dokonce viděla vykračovat si v průvodu pěkně vyžehleného a upraveného, toho dobrého, švarného dědečka. –

Ale teď se vracím zpátky k té lavičce.

Často si tam k dědečkovi přisedl ještě jeden stařec. Byl tehdy nejstarším člověkem v celé vesnici a říkali jsme mu strýček Moda. Kolik let už nesl na svých shrbených zádech, to už nevím, ale bylo mu jistě přes devadesát. Těžká práce za celý život mu tak zkřivila páteř, že viděl už jen na zem pod svýma nohama a nikdy víc na modré nebe. Víčka mu těžce visela nad vybledlýma zorničkama, zarudlýma prasklými cévkami. Mluvit dokázal už jen tiše a pomalu. Rozuměla jsem mu sotva a spíš jsem z jeho gest tušila, co chce vyjádřit. Existence pro něj byla už jen břemenem. Přesto vždycky znovu sebral své skrovné síly a opíraje se o hůl se dobelhal strmou uličkou až k lavičce u Weinhartů. Cestou si odpočinul u Kempfů nebo u Raabů. A zpátky domů, když to šlo do kopce, musel samozřejmě odpočívat ještě častěji, než se vyčerpaně dostal ke svému stavení.

věta pokračuje na dalším listu ⟶