Tentokrát jsem ale vlastně chtěla vyprávět o třech jiných starých lidech z vesnice, kteří výrazně provázeli má dětská léta. – Na lavičce před domem sedí v jarním ranním slunci náš dědeček Weinhart. Nebyl to sice můj skutečný dědeček, ale všichni jsme mu tak říkali a já jsem to dělala od srdce ráda. Své vlastní dědečky jsem nikdy nepoznala, protože zemřeli už dávno. Tak jsem byla ráda, že mám aspoň dědečka Weinharta. Byl švec a žil ve společné domácnosti s nejmladší dcerou. Ta ale pracovala v Karlových Varech, takže dědeček byl přes den se svou ševcovskou prací sám. Jakmile si vybavím jeho přívětivou, dobromyslnou tvář, vidím především smějící se vrásky kolem jeho modrých očí a hezky zatočený knír po císařsku. Pleť měl pořád ještě svěží a vlasy hnědé. Dědeček nebyl vysoký, byl štíhlý a pořád ještě čilý. Ve všední dny míval vždycky uvázanou modrou zástěru.
Jakmile první paprsky jarního slunce dopadly na lavičku, opustil stařík na dobu jedné dýmky svou ševcovskou stoličku a posadil se „na lavičku". Tam si pak docela poklidně nacpal svou krásnou dýmku s pestře malovanou porcelánovou hlavičkou, ozdobným stříbrným víčkem a náustkem z hnědě vykouřené slonoviny. Nacpávání připomínalo obřad. Opatrně, pomalu vytahovaly jeho těžké, dřinou zdrsnělé prsty z koženého váčku „ďáblovo koření" a vsunovaly je do malého otvoru dýmky, přičemž skoro nikdy nespadl ani drobek vedle. Potom si dědeček nejdřív schoval váček za nákrční kapsu zástěry a z kapsy kalhot vytáhl zápalky. Obratně přiložil plamínek k tabáku, tahal a pufal, dokud to nezačalo doutnat a kouřit, pak přiklopil víčko dýmky, opřel se zády o sluncem prohřátou zeď, natáhl si ztuhlé nohy a spokojeně mžoural do světa. Když nám ale někdy dubnová vánice zkazila dědečkovi sezení na lavičce a nám hraní venku, vyškrábali jsme se, děti, po strmých dřevěných schůdcích nahoru do ševcovské komůrky, kde byla ve světlé výklenku na pódiu zařízená dílna. Na okenních parapetech stály střepy s truskavcem a nad nimi visely „záclonky s krajkou". Sedávaly jsme tam na tom pódiu, dívaly se, jak jeho zvrásněné ruce obratně zacházejí s nářadím, a tiše jako myšky poslouchaly ty nejbáječnější historky, jaké dědeček uměl vyprávět. Přitom to tak krásně vonělo kůží a tak hezky páchlo dýmkovým tabákem. Často a často, když jsme zase něco vyvedli, se nám ševcovská komůrka stala útočištěm. Tak jsme jednou při zametání dvora u Dicklů tak dlouho škádlili „Haringfona", až popadla nejbližší násadu od biče u vrat chléva a hnala se za námi jako fúrie. Vyděšení jejím výbuchem hněvu jsme se rozprchli na všechny strany, což ji ale tak popudilo, že jsme získali slušný náskok. Postupně jsme se různými oklikami sešli zase u dědečka Weinharta. U něj jsme se posadili na vrzající pódium a čekali na bouřku, která také nedala dlouho na sebe čekat. „Styďte se!" hřmělo to jizbou, „jak jen se dá takhle ubohou ženskou tak vyplašit?! Jste horší než sama Fona!" Tak jsme sklopili hlavy a stáhli ramena a trpělivě čekali, až se stařík vyhřímá. Přitom mi ale neuniklo, jak se mu chvěly smějící se vrásky. Jistě myslel na dobu, kdy sám byl ještě uličníkem. V neděli, hned po časném obědě, chodíval dědeček Weinhart ve svém lepším oblečení, s baťohem plným opravené obuvi, se svým furiantským kloboučkem na hlavě, holí v ruce a nezbytnou fajfkou v ústech, rozvážet zakázky do Ziegelhütten, Lessnitz, Rabensgrün nebo dokonce do Donawitz.
Když se pak vracel domů na krmení dobytka, byl veselý a rozjařený, jeho smějící se vrásky výmluvně poškakovaly a své holi dával pokaždé takové malé „poposkočení". Studené pivo v kruhu veselých kumpánů bylo jeho odměnou za namáhavý týden. Napadá mě přitom, že dědeček Weinhart byl přes svůj věk pořád ještě aktivním členem hasičského sboru. Na krajském sletu jsem ho dokonce viděla vykračovat si v průvodu pěkně vyžehleného a upraveného, toho dobrého, švarného dědečka. –
Ale teď se vracím zpátky k té lavičce.
Často si tam k dědečkovi přisedl ještě jeden stařec. Byl tehdy nejstarším člověkem v celé vesnici a říkali jsme mu strýček Moda. Kolik let už nesl na svých shrbených zádech, to už nevím, ale bylo mu jistě přes devadesát. Těžká práce za celý život mu tak zkřivila páteř, že viděl už jen na zem pod svýma nohama a nikdy víc na modré nebe. Víčka mu těžce visela nad vybledlýma zorničkama, zarudlýma prasklými cévkami. Mluvit dokázal už jen tiše a pomalu. Rozuměla jsem mu sotva a spíš jsem z jeho gest tušila, co chce vyjádřit. Existence pro něj byla už jen břemenem. Přesto vždycky znovu sebral své skrovné síly a opíraje se o hůl se dobelhal strmou uličkou až k lavičce u Weinhartů. Cestou si odpočinul u Kempfů nebo u Raabů. A zpátky domů, když to šlo do kopce, musel samozřejmě odpočívat ještě častěji, než se vyčerpaně dostal ke svému stavení.
Dörfler gedankenlos hingenommen hatte. Ich brauchte ja nur meine eigene Großmutter anzusehen. So lange wie der Herrgott den Tag hell sein ließ arbeitete sie schwer. Ihre kleinen Hände scheuten keine Härte und ihr schmaler Rücken keine Last.
Aber eigentlich wollte ich diesmal von drei anderen alten Menschen des Dorfes, die eindrucksvoll meine Kinderjahre begleitet haben, erzählen. — Da sitzt auf der Hausbank in der Frühlingsmorgensonne unser Weinhart-Großvater. Er war zwar nicht mein wirklicher Großvater, aber wir nannten ihn alle so, und ich habe es von Herzen gern getan. Meine eigenen Großväter hatte ich nie gesehen, denn sie waren schon früh gestorben. So freute ich mich, daß ich den Weinhart-Großvater hatte. Er war Schuhmacher und lebte mit seiner jüngsten Tochter im gemeinsamen Haushalt. Sie aber war in Karlsbad berufstätig, so war der Großvater tagsüber mit seiner Schusterarbeit allein. Sobald ich an sein freundlich-gutmütiges Gesicht denke, dann sehe ich vor allem die Lachfalten um seine blauen Augen, und ich sehe den schön gezwirbelten Kaiserbart. Die Hautfarbe war immer noch frisch und die Haare braun. Der Großvater war nicht groß, er war schlank und noch flink. Immer hatte er werktags seinen blauen Schurz vorgebunden.
Sobald die ersten Strahlen der Frühlingssonne auf die Hausbank fielen, verließ der alte Mann für eine Pfeifenlänge seinen Schusterschemel und setzte sich aff „d' Benk". Da stopfte er dann ganz gemächlich seine schöne Pfeife, die einen buntbemalten Porzellankopf mit zierlichem Silberdeckel und ein braunverbranntes Mundstück aus Elfenbein hatte. Das Stopfen glich einer Zeremonie. Vorsichtig langsam holten die schweren abgearbeiteten Finger das Teufelskraut aus dem Lederbeutel und führten es in die kleine Öffnung des Pfeifenkopfes, wobei fast nie ein Krümelchen danebenfiel. Nachher verstaute der Großvater erst den Beutel hinter dem „Schurzenlatz" und holte dann aus der Hosentasche die Streichhölzer. Geschickt führte er das Flämmchen an den Tabak und zog und paffte, bis es glimmte und qualmte, dann klappte er den Pfeifendeckel zu, lehnte sich zurück an die sonnendurchwärmte Wand, streckte die steifen Beine von sich und blinzelte zufrieden in die Welt. Wenn aber manchmal Aprilgestöber dem Großvater das Hausbanksitzen und uns das Spielen draußen vermieste, dann tapsten wir Kinder die steile Holzstiege in das Schusterstüberl hinauf, wo in einer hellen Nische auf der Estrade die Werkstadt eingerichtet war. Auf den Fensterbrettern standen Blumenscherben mit „Stinkata Liesl" und darüber hingen „Vurhangerla mit Spitzerla". Da saßen wir nun auf der Estrade, schauten zu wie die runzeligen Hände geschickt mit dem Werkzeug hantierten und hörten mäuschenstill die tollsten Geschichten an, die der Großvater erzählen konnte. Dabei roch es so gut nach Leder und stank so schön nach Tabakspfeife. Oft und oft, wenn wir wieder etwas angestellt hatten, wurde das Schusterstüberl unsere Zufluchtstätte. So haben wir einmal die „Haringfona" beim Kehren des Dickl-Hofes derart gepiesackt, daß sie den nächsten Peitschenstiel an der Stalltür erwischte und wie eine Furie hinter uns herjagte. Erschreckt über ihren Zornesausbruch flüchteten wir in alle Richtungen, was aber die „Fona" so sehr irritierte, daß wir einen beträchtlichen Vorsprung gewannen. Nacheinander trafen wir uns über Umwege beim Weinhart-Großvater wieder. Bei ihm setzten wir uns auf die knarrende Estrade und warteten auf das Donnerwetter, welches auch nicht lange ausblieb. „Schamts eich!", grollte es durch die Stube, „Wöi kua ma nua a sua a arms Wei sua erchän?! Ihr sads dimma als wöi d' Fona!". Da zogen wir die Schultern hoch und die Köpfe ein und warteten geduldig, bis der alte Mann ausgegrollt hatte. Dabei entging mir aber nicht, wie seine Lachfältchen zuckten. Sicher dachte er an die Zeit, wie er noch ein Lausbub war. Sonntags, gleich nach dem frühen Mittagsmahl, ging der Weinhart-Großvater in seinem guten Gwandl mit dem Rucksack voller ausgebesserter Schuhe, seinem frechen Hütl auf dem Kopf, dem Stock in der Hand und dem unvermeidlichen Pfeiferl im Mund, zum Liefern nach Ziegelhütten, Lessnitz, Rabensgrün oder gar Donawitz.
Kam er dann zum Füttern heim, war er fröhlich und beschwingt, seine Lachfältchen zuckten bedeutungsvoll, und seinem Stock gab er immer so einen kleinen „Hirtsa". Ein kühles Bier im Kreise lustiger Zechbrüder war sein Lohn für eine mühselige Woche gewesen. Da fällt mir ein, daß der Weinhart-Großvater trotz seines Alters immer noch ein Aktiver bei der Feuerwehr war. Beim Gautag habe ich ihn sogar fein gebügelt und gestriegelt mit aufmarschieren sehen, diesen guten, feschen Großvater. —
Doch nun komme ich auf die Hausbank zurück.
Oft setzte sich dorthin zum Großvater noch ein alter Mann. Er war damals der älteste Mensch des Dorfes und wir nannten ihn Moda-Vetta. Wie viele Jahre er schon auf seinem
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.