Po deváté v Norimberku — 33. sudetoněmecký sjezd

[obr] MÍR VE SVOBODĚ — 33. sudetoněmecký sjezd — svatodušní svátky 29./30. května 1982 — NORIMBERK

Po deváté v Norimberku!

33. sudetoněmecký sjezd se tentokrát koná s hlavními akcemi o svatodušní sobotu a neděli, tedy 29. a 30. května 1982, na výstavišti v Norimberku. Má to být slavnost statisíců. Bylo zřízeno parkoviště pro 600 autobusů. Velké shromáždění se po bohoslužbách koná o svatodušní neděli v 11 hodin na volném prostranství výstaviště. Oficiální zahájení proběhne o svatodušní sobotě v 10.30 hodin v Mistrovské síni (Meistersingerhalle).

Na národopisný večer v 19.30 hodin jsou nutné zvláštní vstupenky. Vystoupí přes 300 mladých lidí. —

Zprostředkování ubytování probíhá pouze přes Turistický spolek Norimberk (Verkehrsverein Nürnberg e.V.), Kongresové oddělení, Postfach 4248, 8500 Nürnberg 1.

—js

Rozdělení hal

Adlergebirge (Orlické hory) — hala K Altvater (Hrubý Jeseník) — hala G Beskiden (Beskydy) — hala K Böhmerwald (Šumava) — hala L Egerland (Chebsko) — haly A, B, C Elbetal (Polabí) — hala F Erzgebirge-Saazerland (Krušnohoří-Žatecko) — hala E Kuhländchen (Kravařsko) — hala K Mittelgebirge (Středohoří) — hala F Polzen-Neiße-Niederland (Ploučnicko-Nisko) — hala G Riesengebirge (Krkonoše) — hala K Schönhengstgau (Hřebečsko) — hala J Südmähren (Jižní Morava) — hala J Sprachinseln (jazykové ostrovy) — hala J

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Zase je tu jaro a s ním vzpomínky.

Když venku před mými dveřmi poletují a zpívají nad poli první skřivani, sevře se mi v srdci ta bolest, které říkáme „stesk po domově". Myslím na naši vesničku, na naše milé Gfell. Jak dlouho už leží pohřbená pod olšemi, břízami, jeřáby a spletí křoví? Tu a tam ještě stojí kus zdi, kde snad kdysi bývala jizba, a jinde je ještě práh dveří, který teď vede jen do houští. Zůstal jen pomník padlým. Jeho zvětralá písmena zarůstá břečťan a vysoká tráva, zatímco staré stromy na něj vrhají stín.

Stačí jediný ptačí zpěv a mé sny se vracejí domů – z háje bříz, olší, jeřábů a křoví znovu vyvstává malá vesnická náves se svými usedlostmi, oběma rybníčky, kovárnou, kolářskou dílnou, hostincem u Sedláčků (Schuster) – kde jsem o posvícení (Annafest) vždycky sledovala tančící páry – a pak ještě hostinec u Klementů, odkud v krásné letní neděle duněl přes celou vesnici rachot z kuželny. Pak vidím všechny ty Gfelláky, které jsem znala a na které nezapomínám. S mnohými z nich jsem sotva prohodila slovo, protože jejich denní dřina byla dlouhá a těžká, a já jsem si s ostatními dětmi hledala jen radost a hru. Přesto se ve mně občas ozvalo špatné svědomí, když jsem si uvědomila, jak jsem bezmyšlenkovitě brala jako samozřejmost dřinu vesničanů. Stačilo se podívat na vlastní babičku. Dokud jí Pán Bůh dopřával denní světlo, tvrdě pracovala. Její malé ruce se nebály žádné dřiny a její útlá záda žádného břemene.

věta pokračuje na dalším listu ⟶