Pastýři: vánoční zvěst byla nejprve dána prostým pastýřům, kteří bděli u svého stáda. Nemuseli to nutně být zrovna pastýři, ale muselo jít o lidi, jejichž srdce bylo ještě vřelé vzpomínkou na stará zaslíbení, o lidi, kteří byli ještě schopni zázraku. Jejich tajemstvím je zdraví jejich srdcí, které mnoha dnešním lidem chybí, když stojí před jesličkami.

Mudrcové: nikoli v Svaté noci, ale teprve později přišli mudrcové do Betléma, aby se dítěti poklonili a přinesli mu své dary. Je zcela vedlejší, zda šlo o skutečné krále, nebo o vážené astronomy, kteří ve svých královských srdcích nesli moudrost a touhu svých národů. Tuto moudrost nesli pod vedením hvězdy pouští, královským palácem, učeneckými světnicemi v Jeruzalémě, až nalezli dítě v Betlémě. Proto mudrcové nesmějí chybět na našich betlémech. Byl to také krásný zvyk, že jsme na počátku roku, o svátku Tří králů, žehnali svým domům a psali jejich znamení nad dveře bytů a domů: 19 + C + M + B 82. I když jsou tato znamení žehnací formulí – Christus Mansionem Benedicat: Kristus žehnej tomuto domu –, připomínají tato písmena přece také svaté mudrce, jimž lidová tradice dala jména Kašpar, Melichar a Baltazar. A znovu prosba duchovního správce: Napište tuto žehnací formuli nad dveře svého domu i na počátek nového roku 1982.

Přeji všem čtenářům našich domovských listů i mého vánočního dopisu milostiplné Vánoce a Bohem požehnaný nový rok.

Prelát Dr. Karl Reiß

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vánoční sen

Jednou se mi zdálo, viděla jsem, jak stromeček stojí na oblacích sám, celý se jiskřil a třpytil se v dál lametou ozdoben a světlem, jež plál.

Vysoko nahoře na špičce zářil hvězdy zlaté třpyt, tak podivuhodný, girlandy visely, prohnuté jemně, z větve na větev vedené něžně.

Náhle se z nekonečna zjevilo v dlouhých bílých šatech, jak se sluší, Ježíšek, tak líbezný a krásný, ve své čistotě na pohled jasný.

Vede jemnou rukou, útlou a bílou, na stříbrném řetízku, tichou chvílí, teď do nebe zlehka, beze spěchu, saně s dárky ze slonoviny, k útěchu.

Na nich spalo, hedvábím zahaleno, a tím nejkrásnějším šperkem ozdobeno, mé panenka, jež mi při hře stále netrpělivostí padala v dáli.

Chtěla jsem po ní ráda sáhnout, abych ji už nikdy nemusela strádat, však andílci mi v mžiku zavřeli bránu do Božího království, jak chtěli.

Tu jsem se zamyšlená probudila a poznávajíc, jsem přemýšlela, že mi nikdy nemůže patřit, co bych lehkovážně mohla zničit.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶