Pánové se samozřejmě už nikdy nevrátili. Jak jsem se později dozvěděl ve škole, tehdy táhlo z našeho kraje vojsko proti Francii a vojáci, které jsem viděl, patřili k tomuto vojenskému uskupení. Bohužel jsem se nikdy nedozvěděl, kdo byl ten ušlechtilý člověk, který mi pomohl k botám a k šatstvu. Byly to ostatně mé první nové věci, které jsem kdy dostal na tělo.
Tento příběh jsem si nechával jako chlapec často vyprávět, vždyť to bylo jako v pohádce, kde se také často objeví lidskost a dobré skutky. Ty dva zlaťáky musely mému dědečkovi přinést štěstí i jinak. Našel v mé babičce dobrou životní společnici a oba jsou mi stále blízcí, ačkoli se už velmi dávno odebrali na věčnost.
Richard Brummeissl
Natürlich kamen die Herren nicht mehr zurück. Wie ich später in dem Schulunterricht erfahren habe, zog damals eine Heeresmacht aus unserem Kreis gegen Frankreich und die Soldaten, die ich gesehen hatte, gehörten zu diesem Aufgebot. Leider habe ich nie erfahren, wer der edle Mensch war, der mir zu Schouhen und Gwandl verholfen hat. Übrigens waren dies meine ersten neuen Sachen, die ich auf den Leib bekommen habe.
Diese vorstehende Geschichte habe ich mir als Bub oft erzählen lassen, war es doch wie im Märchen, da kommen ja auch oft Menschlichkeit und Guttaten vor. Die 2 Goldstückchen müssen meinem Großvater auch sonst Glück gebracht haben. Er fand eine gute Lebensgefährtin in meiner Großmutter, und beide sind mir immer noch so nahe, obwohl sie schon sehr lange in die Ewigkeit heimgekehrt sind.
Richard Brummeissl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vánoce kdysi doma ...
Zimní dny byly čím dál kratší a svátek velké radosti a očekávání příchodu milého Ježíška se stále přibližoval. Zvlášť můj bratr Josef byl plný očekávání a horečně se těšil na Štědrý večer. Směl totiž tento Štědrý večer poprvé jít o půlnoci na půlnoční mši.
Krajinu pokrýval hluboký sníh. Oblékli jsme si teplé šaty, protože v tuto svatou noc bylo velmi zima. Sníh vrzal pod podrážkami. Podél cesty od Peintu do města se po obou stranách vršil vysoký sníh. Nespočet hvězdiček se třpytilo a zářilo jako brilianty. Byla to jasná, čirá noc. Měsíc svítil jasně dolů a hvězdy jiskřily. Tu se můj bratr náhle pustil do velkého vyptávání: „Mami, z čeho je vlastně sníh a odkud se bere? Proč to tak vrže, když jdeme? Podívej se, měsíc, proč tak jasně svítí a pořád jde s námi? Proč je na nebi tolik hvězd? Jak se dělají? Z čeho to všechno je? Odkud se berou mraky a proč je nebe někdy tak modré?" Vyptával se naší matky do sytosti. Matka dokázala leccos vysvětlit a na jeho otázky pořád odpovídala. Ale všechno přece jen vědět nemohla, a tak řekla: „Bebberle, teď buď zticha, já taky nevím všechno." Chvíli byl Bebberl tichý a zdálo se, že přemýšlí. Ale brzy začal znovu. Chtěl se dozvědět o betlému a Ježíškovi. Tu jsem na matce zřetelně poznala úlevu, že kluk teď přišel s tématem, které jí bylo bližší, a ochotně mu vysvětlovala, co se v tuto svatou noc odehrálo. Mezitím jsme došli ke kostelním schodům a ze všech stran přicházeli kostelníci. Když jsme vstoupili do kostela, zářil jasným leskem. V mžiku se zaplnil a bylo slyšet tiché ladění nástrojů. Konečně začala půlnoční mše. Mému malému bratrovi Bebberlovi zůstaly oči i ústa dokořán, když viděl tři kněze a mnoho ministrantů jít k hlavnímu oltáři. Plni zbožnosti jsme se účastnili půlnoční mše.
Ano, půlnoční mše v našem bohatě vyzdobeném kostele svatého Jiří pro mě byla vždy hudebním zážitkem a nezapomenutelným požitkem. Zvlášť „Tichá noc", která zněla dolů z varhanní kruchty, a zvuk lesního rohu jistě dojaly všechny návštěvníky kostela. Sotva kde jinde na světě se konala tak nádherně vypravená půlnoční mše, jak to u nás v Horním Slavkově (Schlaggenwald) dokázali chrámoví hudebníci a zpěvačky a zpěváci.
Kdykoli se teď vrací vánoční čas, stoupá ve mně přání a touha prožít to ještě jednou. Samozřejmě člověk ví, že tahle událost je nadobro pryč a už se nikdy nedá prožít znovu. Tak to zůstane navždy jen touhou. Chci věřit, že mnozí krajané budou o Vánocích se stejnými myšlenkami prodlévat v bývalém domově.
Všem krajanům tímto přeji rozjímavé a radostné vánoční svátky.
Anna Zimowski, roz. Wawersich
Weihnachten einst daheim ...
Die winterlichen Tage wurden immer kürzer und das Fest der großen Freude und Erwartungen auf das liebe Christkind rückte immer näher. Besonders mein Bruder Josef war voller Erwartung und fieberte dem Heiligen Abend entgegen. Er durfte an diesem Weihnachtsabend zum ersten Mal um Mitternacht in die Christmette mitgehen.
Viel Schnee bedeckte die Landschaft. Kleider, die uns warm hielten, wurden angezogen, denn es war bitterkalt in dieser Christnacht. Der Schnee knirschte unter den Schuhsohlen. An dem Weg von der Peint in die Stadt lag an beiden Seiten hoch aufgetürmt der Schnee. Unzählige Sternchen glitzerten und strahlten wie Brillanten. Es war eine helle, klare Nacht. Der Mond schien hell herab und die Sterne funkelten. Da fing mein Bruder plötzlich mit einer großen Fragerei an: „Mama, aus was ist denn der Schnee und wo kommt denn der her? Warum knirscht es denn so beim Gehen? Schau doch, der Mond, warum leuchtet der so hell und immer geht er mit uns? Warum sind so viele Sterne am Himmel? Wie werden sie gemacht? Aus was ist das alles? Wo kommen die Wolken her und wieso ist der Himmel manchmal so blau?„ Er fragte unserer Mutter die Seele aus dem Leib. Einiges hatte meine Mutter erklären können und immer auf seine Fragen geantwortet. Aber alles konnte sie doch nicht wissen und so sagte sie: „Bebberl, jetzt gib Ruh, ich weiß auch nicht alles.“ Eine Weile war das Bebberl ruhig und schien nachzudenken. Aber schon fing er wieder an. Er wollte über die Weihnachtskrippe und das Jesuskind Aufschluß haben. Da merkte ich meiner Mutter sichtlich die Erleichterung an, daß der Knirps jetzt ein ihr gelegenes Thema ansprach und bereitwillig erklärte sie ihm die Geschehnisse in dieser Hl. Nacht. Mittlerweile waren wir an der Kirchstaffel angelangt und von allen Seiten kamen die Kirchgänger heran. Als wir die Kirche betraten, erstrahlte sie in hellem Glanz. Im Nu hatte sie sich gefüllt und man vernahm das leise Stimmen der Instrumente. Endlich begann die Mette. Meinem kleinen Bruder Bebberl blieben Augen und Mund offen, als er die drei Priester und die vielen Ministranten zum Hochaltar gehen sah. Voller Andacht haben wir an der Christmette teilgenommen.
Ja, die Christmette in unserer reich ausgestatteten St. Georgskirche war für mich immer ein musikalisches Erlebnis und ein denkwürdiger Genuß. Besonders das „Stille Nacht“, das von der Orgelempore hernieder klang, und der Klang des Hornes ergriff wohl alle Kirchenbesucher. Es dürfte nirgendwo auf der Welt eine so großartig ausgestattete Mette gehalten worden sein, wie es bei uns in Schlaggenwald die Chormusik und die Sängerinnen und Sänger verstanden haben.
Wenn nun die Weihnachtszeit immer wiederkehrt, steigt in mir der Wunsch und die Sehnsucht auf, dieses doch noch einmal erleben zu dürfen. Natürlich weiß man, daß dieses Geschehnis für immer vorbei ist und niemals wieder erlebt werden kann. So wird es wohl für immer nur Sehnsucht bleiben. Ich glaube annehmen zu dürfen, daß viele Landsleute zur Weihnachtszeit mit gleichen Gedanken in der einstigen Heimat verweilen werden.
Allen Landsleuten wünsche ich auf diesem Wege ein besinnliches und frohes Weihnachtsfest.
Anna Zimowski, geb. Wawersich
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.