Co mi kdysi vyprávěl dědeček!

Je tomu už dlouho, co mi dědeček vyprávěl svůj největší zážitek. Chceme-li srovnávat dobu tehdejší a dnešní, musíme se ptát, jaká vlastně ta dobrá stará doba, o níž se nám tak často vypráví, doopravdy byla. Nuže, k tomu příběhu.

Moje matka měla v Tschiwou – ta vesnice ležela mezi Ittwa a Teusing – malé hospodářství, jak se v Chebsku říkalo chalupě. Můj otec utrpěl v roce 1866 ve válce mezi Pruskem a naší zemí těžké zranění hlavy a zemřel v lazaretu v Praze. Jak těžké to bylo pro matku, uživit rodinu, se nedá ani popsat. Žádnou podporu jsme nedostávali a my děti jsme byly ještě malé, neboť já jsem se narodil v roce 1861.

V osmi letech jsem po škole – tu bylo třeba navštěvovat – chodil k jednomu velkému sedlákovi pást dobytek a dělat i další práce v hospodářství, které dítě zvládlo. Často se ale žádalo i to, co přesahovalo dětské síly. Tenkrát se totiž nenašel nikdo, kdo by se o děti postaral, a já jsem byl rád, že jsem u toho sedláka aspoň dostal najíst. Jídla ovšem ani za mých časů nebylo nazbyt a člověk by si rád nacpal do žaludku víc.

Rostl jsem, a když mi bylo dvanáct let, musel jsem už skoro nahradit čeledína. Zvládal jsem tehdy samostatně všechny polní práce.

Jednoho dne – bylo už pořádně chladno a ráno ležela na polích jinovatka – jsem oral pole s párem volů. Nedaleko vedla silnice. Najednou se objevili jezdci. Po silnici se pohybovala dlouhá kolona vojáků. Jezdci přijeli na pole, právě když jsem stál nohama – ještě bosýma, neboť doba byla tak chudá, že se boty obouvaly, teprve když napadl první sníh, a zase se vyzouvaly, jakmile sníh zmizel – v čerstvě vypuštěném hnoji jednoho z volů. To bylo teplo, které mi proudilo celým tělem. Člověk dobře dával pozor, kdy dobytče vyprázdnilo, protože pak si v tom chladném ročním období mohl ohřát nohy. Pánové, bylo jich čtyři, se u mě zastavili. Srdce mi div nezůstalo stát, neboť první, co mě napadlo, bylo: teď si vezmou i tebe k vojsku. Tenkrát se s tím dlouho nemazlili a k vojsku odváděli i děti, pokud s něčím uměly zacházet. No a já sice nebyl malý, ale ani nijak silný. Co mi tehdy ti pánové říkali, jsem zapomněl. Vím jen, že se mě jeden, sedící na nádherném koni a vzhledný muž, zeptal, proč stojím v tom bahně. Když jsem mu vysvětlil, že u nás je ještě brzy na obouvání a že chlad se dá tímhle způsobem snáz vydržet, sáhl do kapsy a najednou měl v ruce dva zlaťáky. Zavolal mě k sobě a nechal mi ty dva zlaťáky spadnout do ruky, kterou jsem na jeho pokyn musel nastavit. K tomu řekl, ať si koupím boty a nějaké oblečení. Že tudy brzy zase pojede a podívá se, jestli jsem jeho příkaz splnil. Už nevím, jestli jsem mu poděkoval. Byl jsem úplně zmatený. Ani dnes bych neuměl říct, jestli jsem měl radost, nebo strach. V každém případě se jezdci hned vydali za vojáky pochodujícími po silnici. Jedno ale vím jistě: zima mi už nebyla a byl jsem rád, když jsem měl pole zorané a mohl jít domů.

Ještě téhož dne jsem šel k vesnickému ševci a nechal si u něj zaměřit pár holínek, což se mu zprvu vůbec nechtělo dělat. Prý budou stát tři zlaté a odkud bych na to já vzal peníze. Tu jsem mu ukázal jeden zlaťák. Nevěřil svým očím. Odkud jsem najednou přišel k tolika penězům, chtěl vědět. Vyprávěl jsem mu o tom setkání a hned dodal, že ten pán přijede na kontrolu a podívá se, jestli jsem jeho příkaz řádně splnil.

U krejčího proběhlo totéž. I on se zprvu zdráhal ušít mi žádané šaty. Ale jakmile uviděl zlaťák, šlo všechno hladce. Tak jsem se najednou dostal k novým botám, které se ovšem musely udělat trochu volnější, aby se do nich dalo ještě pár let dorůstat. Přesně tak jsem zadal zakázku i krejčímu. Měl jsem tedy na nadcházející zimu teplé nohy, protože pár hadrů, které se daly použít jako onuce, když nebylo vlněných, si člověk vždycky někde sehnal. Ostatně jsme ani nebyli tak zhýčkaní. Leccos se vydrželo.