Pánové se samozřejmě už nikdy nevrátili. Jak jsem se později dozvěděl ve škole, tehdy táhlo z našeho kraje vojsko proti Francii a vojáci, které jsem viděl, patřili k tomuto vojenskému uskupení. Bohužel jsem se nikdy nedozvěděl, kdo byl ten ušlechtilý člověk, který mi pomohl k botám a k šatstvu. Byly to ostatně mé první nové věci, které jsem kdy dostal na tělo.

Tento příběh jsem si nechával jako chlapec často vyprávět, vždyť to bylo jako v pohádce, kde se také často objeví lidskost a dobré skutky. Ty dva zlaťáky musely mému dědečkovi přinést štěstí i jinak. Našel v mé babičce dobrou životní společnici a oba jsou mi stále blízcí, ačkoli se už velmi dávno odebrali na věčnost.

Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vánoce kdysi doma ...

Zimní dny byly čím dál kratší a svátek velké radosti a očekávání příchodu milého Ježíška se stále přibližoval. Zvlášť můj bratr Josef byl plný očekávání a horečně se těšil na Štědrý večer. Směl totiž tento Štědrý večer poprvé jít o půlnoci na půlnoční mši.

Krajinu pokrýval hluboký sníh. Oblékli jsme si teplé šaty, protože v tuto svatou noc bylo velmi zima. Sníh vrzal pod podrážkami. Podél cesty od Peintu do města se po obou stranách vršil vysoký sníh. Nespočet hvězdiček se třpytilo a zářilo jako brilianty. Byla to jasná, čirá noc. Měsíc svítil jasně dolů a hvězdy jiskřily. Tu se můj bratr náhle pustil do velkého vyptávání: „Mami, z čeho je vlastně sníh a odkud se bere? Proč to tak vrže, když jdeme? Podívej se, měsíc, proč tak jasně svítí a pořád jde s námi? Proč je na nebi tolik hvězd? Jak se dělají? Z čeho to všechno je? Odkud se berou mraky a proč je nebe někdy tak modré?" Vyptával se naší matky do sytosti. Matka dokázala leccos vysvětlit a na jeho otázky pořád odpovídala. Ale všechno přece jen vědět nemohla, a tak řekla: „Bebberle, teď buď zticha, já taky nevím všechno." Chvíli byl Bebberl tichý a zdálo se, že přemýšlí. Ale brzy začal znovu. Chtěl se dozvědět o betlému a Ježíškovi. Tu jsem na matce zřetelně poznala úlevu, že kluk teď přišel s tématem, které jí bylo bližší, a ochotně mu vysvětlovala, co se v tuto svatou noc odehrálo. Mezitím jsme došli ke kostelním schodům a ze všech stran přicházeli kostelníci. Když jsme vstoupili do kostela, zářil jasným leskem. V mžiku se zaplnil a bylo slyšet tiché ladění nástrojů. Konečně začala půlnoční mše. Mému malému bratrovi Bebberlovi zůstaly oči i ústa dokořán, když viděl tři kněze a mnoho ministrantů jít k hlavnímu oltáři. Plni zbožnosti jsme se účastnili půlnoční mše.

Ano, půlnoční mše v našem bohatě vyzdobeném kostele svatého Jiří pro mě byla vždy hudebním zážitkem a nezapomenutelným požitkem. Zvlášť „Tichá noc", která zněla dolů z varhanní kruchty, a zvuk lesního rohu jistě dojaly všechny návštěvníky kostela. Sotva kde jinde na světě se konala tak nádherně vypravená půlnoční mše, jak to u nás v Horním Slavkově (Schlaggenwald) dokázali chrámoví hudebníci a zpěvačky a zpěváci.

Kdykoli se teď vrací vánoční čas, stoupá ve mně přání a touha prožít to ještě jednou. Samozřejmě člověk ví, že tahle událost je nadobro pryč a už se nikdy nedá prožít znovu. Tak to zůstane navždy jen touhou. Chci věřit, že mnozí krajané budou o Vánocích se stejnými myšlenkami prodlévat v bývalém domově.

Všem krajanům tímto přeji rozjímavé a radostné vánoční svátky.

Anna Zimowski, roz. Wawersich

věta pokračuje na dalším listu ⟶