Co mi kdysi vyprávěl dědeček!
Je tomu už dlouho, co mi dědeček vyprávěl svůj největší zážitek. Chceme-li srovnávat dobu tehdejší a dnešní, musíme se ptát, jaká vlastně ta dobrá stará doba, o níž se nám tak často vypráví, doopravdy byla. Nuže, k tomu příběhu.
Moje matka měla v Tschiwou – ta vesnice ležela mezi Ittwa a Teusing – malé hospodářství, jak se v Chebsku říkalo chalupě. Můj otec utrpěl v roce 1866 ve válce mezi Pruskem a naší zemí těžké zranění hlavy a zemřel v lazaretu v Praze. Jak těžké to bylo pro matku, uživit rodinu, se nedá ani popsat. Žádnou podporu jsme nedostávali a my děti jsme byly ještě malé, neboť já jsem se narodil v roce 1861.
V osmi letech jsem po škole – tu bylo třeba navštěvovat – chodil k jednomu velkému sedlákovi pást dobytek a dělat i další práce v hospodářství, které dítě zvládlo. Často se ale žádalo i to, co přesahovalo dětské síly. Tenkrát se totiž nenašel nikdo, kdo by se o děti postaral, a já jsem byl rád, že jsem u toho sedláka aspoň dostal najíst. Jídla ovšem ani za mých časů nebylo nazbyt a člověk by si rád nacpal do žaludku víc.
Rostl jsem, a když mi bylo dvanáct let, musel jsem už skoro nahradit čeledína. Zvládal jsem tehdy samostatně všechny polní práce.
Jednoho dne – bylo už pořádně chladno a ráno ležela na polích jinovatka – jsem oral pole s párem volů. Nedaleko vedla silnice. Najednou se objevili jezdci. Po silnici se pohybovala dlouhá kolona vojáků. Jezdci přijeli na pole, právě když jsem stál nohama – ještě bosýma, neboť doba byla tak chudá, že se boty obouvaly, teprve když napadl první sníh, a zase se vyzouvaly, jakmile sníh zmizel – v čerstvě vypuštěném hnoji jednoho z volů. To bylo teplo, které mi proudilo celým tělem. Člověk dobře dával pozor, kdy dobytče vyprázdnilo, protože pak si v tom chladném ročním období mohl ohřát nohy. Pánové, bylo jich čtyři, se u mě zastavili. Srdce mi div nezůstalo stát, neboť první, co mě napadlo, bylo: teď si vezmou i tebe k vojsku. Tenkrát se s tím dlouho nemazlili a k vojsku odváděli i děti, pokud s něčím uměly zacházet. No a já sice nebyl malý, ale ani nijak silný. Co mi tehdy ti pánové říkali, jsem zapomněl. Vím jen, že se mě jeden, sedící na nádherném koni a vzhledný muž, zeptal, proč stojím v tom bahně. Když jsem mu vysvětlil, že u nás je ještě brzy na obouvání a že chlad se dá tímhle způsobem snáz vydržet, sáhl do kapsy a najednou měl v ruce dva zlaťáky. Zavolal mě k sobě a nechal mi ty dva zlaťáky spadnout do ruky, kterou jsem na jeho pokyn musel nastavit. K tomu řekl, ať si koupím boty a nějaké oblečení. Že tudy brzy zase pojede a podívá se, jestli jsem jeho příkaz splnil. Už nevím, jestli jsem mu poděkoval. Byl jsem úplně zmatený. Ani dnes bych neuměl říct, jestli jsem měl radost, nebo strach. V každém případě se jezdci hned vydali za vojáky pochodujícími po silnici. Jedno ale vím jistě: zima mi už nebyla a byl jsem rád, když jsem měl pole zorané a mohl jít domů.
Ještě téhož dne jsem šel k vesnickému ševci a nechal si u něj zaměřit pár holínek, což se mu zprvu vůbec nechtělo dělat. Prý budou stát tři zlaté a odkud bych na to já vzal peníze. Tu jsem mu ukázal jeden zlaťák. Nevěřil svým očím. Odkud jsem najednou přišel k tolika penězům, chtěl vědět. Vyprávěl jsem mu o tom setkání a hned dodal, že ten pán přijede na kontrolu a podívá se, jestli jsem jeho příkaz řádně splnil.
U krejčího proběhlo totéž. I on se zprvu zdráhal ušít mi žádané šaty. Ale jakmile uviděl zlaťák, šlo všechno hladce. Tak jsem se najednou dostal k novým botám, které se ovšem musely udělat trochu volnější, aby se do nich dalo ještě pár let dorůstat. Přesně tak jsem zadal zakázku i krejčímu. Měl jsem tedy na nadcházející zimu teplé nohy, protože pár hadrů, které se daly použít jako onuce, když nebylo vlněných, si člověk vždycky někde sehnal. Ostatně jsme ani nebyli tak zhýčkaní. Leccos se vydrželo.
Was mir einst der Großvater erzählte!
Es ist schon eine lange Weile her, wo mir mein Großvater sein größtes Erlebnis erzählt hat. Wenn man da die Zeiten vergleichen wollte, muß man sich fragen, wie denn die gute alte Zeit, von der man uns oft vorschwatzte, eigentlich gewesen ist. Nun zu der Geschichtlein.
Meine Mutter besaß in Tschiwou, das Dorf lag zwischen Ittwa und Teusing, ein kleines Wirtschaftl, so sagte man zu einer Kate im Egerland. Mein Vater hatte im 66er Krieg zwischen Preußen und unserem Lande eine schwere Kopfverletzung davongetragen und verstarb in einem Lazarett in Prag. Wie schwer es für meine Mutter war, die Familie durchzubringen, ist nicht zu beschreiben. Unterstützung gab es keine und wir Kinder waren noch klein, denn ich wurde 1861 geboren.
Mit acht Jahren ging es nach der Schule, denn diese mußte besucht werden, zu einem großen Bauern Viehhüten und auch sonstige in der Landwirtschaft anfallenden Arbeiten, die eben ein Kind verrichten konnte. Es wurden auch oftmals Tätigkeiten verlangt, die über die Kräfte gingen. Es gab ja damals niemanden, der für die Kinder etwas getan hätte, und ich mußte froh sein, einen Bauer gefunden zu haben, bei dem ich wenigstens etwas zu essen bekam. Das Essen war zu meiner Zeit auch nicht sehr reichlich, und gerne hätte man etwas mehr in den Bauch gestopft.
Nun, ich wuchs heran, und als ich zwölf Jahre erreicht hatte, mußte ich fast einen Knecht ersetzen. So konnte ich schon alle Feldarbeiten selbständig verrichten.
Eines Tages, es war schon bitterkalt, und morgens lag der Reif auf den Feldern. Mit dem Ochsengespann pflügte ich ein Feld. Unweit ging eine Straße vorbei. Da tauchten plötzlich Reiter auf. Auf der Straße bewegte sich ein langer Zug von Soldaten. Die Reiter kamen auf das Feld geritten, wo ich gerade mit den Füßen — ich war noch barfuß, denn die Zeiten waren so arm, daß man Schuhe erst anzog, wenn der erste Schnee da war, und man zog sie wieder aus, wenn er weggegangen war — in den frisch gemisteten Dung des einen Ochsen stand. Das war die Wärme, die den ganzen Körper durchströmte. Man paßte genau auf, wenn ein Rind mistete, dann konnte man sich die Füße in dieser kalten Jahreszeit wärmen. Die Herren, es waren ihrer viere, blieben bei mir stehen. Das Herz war mir fast stillgestanden, denn meine ersten Gedanken waren, jetzt holen sie dich auch noch zu den Soldaten. Damals hat man nicht lange Federlesens gemacht und auch Kinder zu den Soldaten gepreßt, wenn sie nur mit etwas umgehen konnten. Nun und ich war nicht klein, aber auch nicht sehr kräftig. Was die Herren damals zu mir sagten, habe ich vergessen. Ich weiß nur, daß ein auf einem prächtigen Pferd sitzender und ein aussehender Mann mich fragte, weshalb ich in dem Dreck stehe. Als ich es ihm erklärte und sagte, daß es bei uns noch zu früh sei Schuhzeug zu tragen und die Kälte auf diese Weise erträglicher wäre, da griff er in die Tasche und hatte plötzlich 2 Goldstücke in der Hand. Er rief mich zu sich und ließ mir die 2 Goldstücke in die Hand fallen, die ich auf sein Geheiß hin halten mußte. Dazu sprach er, daß ich mir Schuhe und etwas zum Anziehen erwerben soll. Er komme demnächst wieder vorbei und werde nachschauen, ob ich seinen Auftrag ausgeführt habe. Ich weiß nicht mehr, ob ich mich bedankt habe. Ich war ganz durcheinander. Auch könnte ich heute noch nicht sagen, ob ich mich freute oder ob es Angst war. Auf alle Fälle waren die Reiter sofort den auf der Straße marschierenden Soldaten nachgesprengt. Das eine weiß ich noch: Gefroren hat es mich nicht mehr und ich war froh, als ich das Feld bestellt hatte und heimwärts ziehen konnte.
Noch am gleichen Tag ging ich zum Dorfschuster und ließ mir ein Paar Stiefel anmessen, was dieser erst garnicht machen wollte. Denn drei Gulden wären fällig und wo hast Du schon soviel Geld. Da zeigte ich ihm ein Goldstück. Er traute seinen Augen nicht. Woher ich denn auf einmal so viel Geld habe, war seine Frage. Ich erzählte ihm die Begegnung und sagte auch gleich, der Herr würde zur Kontrolle kommen und nachsehen, ob ich seinen Auftrag auch richtig ausgeführt habe.
Beim Schneider war die gleiche Prozedur fällig. Auch er weigerte sich anfangs, mir die gewünschten Kleider anzufertigen. Als er aber das Goldstück gesehen hatte, ging alles reibungslos. So kam ich plötzlich zu neuen Stiefeln, die natürlich etwas komoder angefertigt werden mußten, damit sie einige Jahre das Hineinwachsen zuließen. Genau so gab ich auch dem Schneider den Auftrag. Nun hatte ich für den kommenden Winter warme Füße, denn einige Lappen, die man als Fußfetzen verwenden konnte, wenn es an Wollenen fehlen sollte, trieb man immer auf. Auch war man ja nicht so sehr verwöhnt gewesen. Man hielt schon etwas aus.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.