⟵ věta pokračuje z předchozího listu

[obr] „Důchodcovská lavička": paní Bräutigamová, Josef Herzog, Karl Bräutigam, Erich Hauser, neznámá osoba

věta pokračuje na dalším listu ⟶

K návštěvě Leonida Brežněva v Bonnu

V předvečer návštěvy sovětského státního prezidenta Leonida Brežněva uspořádal Pracovní kruh pro otázky národnostních skupin a menšin při státně a vlastenecky zaměřeném vzdělávacím zařízení „Der Heiligenhof" spolu s Evropskou akademií Bavorsko seminář o vývoji národnostní problematiky v Afghánistánu a v ČSSR.

Účastníci s údivem konstatovali množství paralel, které lze najít v historickém vývoji a politickém osudu národů Afghánistánu a Československa. Oba státy se jako „srdeční země" svých kontinentů nacházejí v geostrategicky exponované poloze. Oba státy, byť z hlediska ekonomického základu jeden rozvojová a druhý průmyslová země, jsou vysloveně mnohonárodnostními státy se srovnatelným podílem jednotlivých národů a národnostních skupin na obyvatelstvu. Postavíme-li vedle sebe národnostní statistiku Afghánistánu z roku 1980 a Československé republiky z roku 1930, odpovídá podíl Čechů na obyvatelstvu zhruba podílu Paštunů v Afghánistánu, podíl sudetských Němců podílu Tádžiků, podíl Slováků podílu Uzbeků a podíl Maďarů v ČSR podílu Hazárů, podíl Ukrajinců (Rusínů) zhruba podílu Čaharymaků a konečně podíl Židů v ČSR podílu Turkmenů v Afghánistánu.

Oba státy se staly obětí sovětské mocenské a intervenční politiky – ČSSR v době „pražského jara" v roce 1968, Afghánistán na přelomu let 1979/80. Oba státy byly v jednom roce své historie konfrontovány s útěkem a vyhnáním jako prostředkem, který je k řešení národnostních otázek nezpůsobilý. Ke konci druhé světové války vyhnala tehdejší československá vláda 3,2 milionu sudetských a karpatských Němců z Čech, Moravy, Sudetského Slezska a Slovenska, a v důsledku sovětské invaze přišlo o domov 2 miliony afghánských občanů. Téměř všichni Balúčové opustili svou vlast a živoří v uprchlických táborech v Pákistánu a Íránu v ubohých podmínkách.

Účastníci semináře se shodně dožadovali práva na sebeurčení pro všechny národy a národnostní skupiny v Československu a v Afghánistánu. Vyslovili se pro mezinárodní kodifikaci práva národnostních skupin a pro záruku práva na vlast ze strany Organizace spojených národů, tak jak to bylo učiněno v rezoluci ve prospěch Palestinců č. 3236 z 22. 11. 1974, pro všechny národy a národnostní skupiny této Země.

Pracovní kruh pro otázky národnostních skupin a menšin, Postfach 1480, 8730 Bad Kissingen

věta pokračuje na dalším listu ⟶