Setkání na kraji cesty mého dětství

Když se člověku roky nenápadně přehoupnou přes mládí, začne sbírat vzpomínky. Věší se na všechny – na ty veselé s hlubokými povzdechy plnými stesku a „ach ano, jak to tenkrát bylo krásné!", na ty smutné se zkušeností, že po každé ráně dokáže člověka znovu postavit na nohy jen Boží dobrota. Nyní se ale nemá vyprávět o výškách a hlubinách lidského života, nýbrž o všedních příhodách na kraji cesty mého dětství. Něco podobného zažil každý z nás a nedokáže na to zapomenout. Ačkoli muži a ženy, se kterými jsem se přitom setkávala, byli většinou lidé nejprostšího způsobu života, jejich povaha na mě zapůsobila tak trvale a v tom dobrém smyslu, že bych na tyto vzpomínky opravdu nikdy nechtěla přijít.

Byla to nejdřív naše dobrá mlékařka ze Schönwehru. Jmenovala se docela prostě Anna Ecklová, a jaké měla jméno, taková i byla. Pokud se dokážu myšlenkově vrátit zpět, přicházela tato statečná žena za každého počasí spolehlivě ve všední dny už kolem sedmé hodiny ráno a nosila nám mléko. Ještě dnes vidím, jak její promodralé zkřehlé ruce, napůl obtažené vlněnými návleky, lily z konvice do hliněného hrnce mléko zmrzlé na kousky ledu. A když vydávala drobné, musela si nejdřív ofouknout ztuhlé prsty. Její červený, počasím ošlehaný obličej byl orámovaný dvěma šátky – ten první měla staženou hluboko do čela a svázaný v zátylku, druhý ležel výš na hlavě a byl uvázaný pod bradou. V mrazivých zimních dnech byly vlněné vlákny kolem jejího obličeje i obočí docela bílé jinovatkou ztuhlého dechu. Když jsme my ve městě ještě leželi ve svých teplých postelích, měla naše paní Ecklová dávno naložené své těžké konve do vagónu mlékařek v tepelském místním vláčku, kde měla společně se svými družkami v Aichu krátkou zastávku na oddech. Tam ale znovu vyzvedla těžké bandasky z vagónu a naložila je na svůj dřevěný vozík s železem okovanými koly, který pak s rachotem tlačila po hrbolaté silnici až do Meierhöfen.

Jednou se naše mlékařka vřele podílela na mém životě. V neděli chodívala vždycky kolem osmé hodiny. A přišla právě jednoho slunečného nedělního dubnového rána, kdy z karlovarské nemocnice přišla telefonická zpráva, že naše milá maminka v noci zemřela. Můj bratr Heinrich a já jsme naříkali bez sebe, tu nás dobrá paní Ecklová vzala tak vřele a srdečně do náručí, a zatímco jí po vrásčitých tvářích tekly slzy, říkala nám milá a utěšující slova. Byla balzámem v naší samotě, neboť tato těžce pracující žena měla přes tvrdost svého života měkké, soucitné srdce, které jsme blahodárně cítili. Naše věrná mlékařka k nám chodila ještě krátce po vypuknutí války, ale pak musela svůj obchod vzdát, protože její zákazníci si nechávali stále víc zboží vozit od karlovarské centrální mlékárny. Paní Ecklovou jsem znovu spatřila až o mnoho let později, když jsem ji navštívila ve Freystadtu/Opf. Byla mezitím velmi stará, nemocná a docela vyzáblá. Ze své postele se na mě dívala nejistě, ale pak mě přece jen poznala a radovala se celým svým unaveným srdcem, přitom její chvějící se ruce sáhly po květinách, které jsem jí položila na deku. „Moiderl, dare di nu amäl sia, des freit me!" opakovala nemocná a pracně hledala společné vzpomínky. Když jsem se s ní loučila, věděla jsem, že jí naposledy podávám ruku, protože byla už zase daleko ode mě a unaveně jí klesla víčka.

Druhým člověkem, který přes všechny bouře doby po mnoho let přicházel do domu mých rodičů, byl náš starý „máslař" z luditzského kraje. Jmenoval se sice pěkně německy „Schmidt", ale byl to Čech s typickými znaky své slovanské rasy. Nos měl trochu krátký a tupý, lícní kosti široké a vysoké. Od letitého nošení těžké bedny na máslo a obou košíků s vejci mu doslova vystupovaly oči z hlubokých důlků, což mu dodávalo hněvivý a krutý vzhled. Ve skutečnosti to však byl člověk se srdcem na dlani, výslovně dobrý k dětem, a mohl být docela nešťastný, když děvčata a chlapci utíkali, jakmile se objevil. Vyhýbala jsem se mu také vždycky a rozhodně jsem nesnesla, aby mě hladil po hlavě. Můj odpor k němu byl den co den živen, neboť vzor na tapetě v pokoji, kde jsem spala, mi každý večer připomínal toho ubohého muže. Byly to totiž tři pěstí velké květy seskupené do

věta pokračuje na dalším listu ⟶