kytičky a namalované na zdi mnohokrát. V pološeru na mě všechny shlížely jako máslařské tváře. Úzkostně jsem se schovávala pod peřinu a jen jedním okem vykukovala, jestli už ten strašidelný přízrak konečně nezmizel, dokud jsem konečně neusnula. Náš máslař měl se svou bednou samotnou už dost těžké břemeno, jak jsem už zmínila. Nosil ji na dvou pevných popruzích na zádech, v každé ruce pak ještě táhl košík s vejci. Se stenáním všechno vždy postavil v naší kuchyni. Poté odhalil bezvadně čistou utěrku a v létě ještě několik dokdablátek (lopuchových listů) a pak opatrně zdvihl na denní světlo vonící balíčky másla. Každý kus ukazoval zvlášť, nechal na něj přičichnout, poukazoval na krásnou barvu atd., přitom mluvil svou mateřštinou, protože věděl, že maminka mu rozumí. Když se oba konečně dohodli na ceně másla, začala procedura s vejci. Jednotlivě je prohlížel a opatrně počítal do mísy. „No jo, dá se říct, půl hodinky to trvalo." Poté si starý máslař znovu naložil svá břemena a zmizel až do příští soboty.

Velmi jsem se radovala, když k nám přišel náš „hadrník na zbytky látek". I on nesl těžce svou bednu, kterou měl podobně jako máslař upevněnou na zádech. Jak se náš dodavatel látek jmenoval, už si nepamatuji. Snad pocházel odněkud od jazykové hranice, protože mluvil s českým přízvukem. Poklady, které vytahoval ze své bedny, mi rozbušily srdce rychleji. Vždycky se mezi nimi našlo pár zbytků, které stačily na šaty pro mě. Kromě toho mi dobrý muž věnoval ještě kousky látky na šití šatiček pro panenky. S proudem slov „Děkuji pěkně!" a „Na shledanou, milostivá paní!" nás náš textilní obchodník opouštěl na několik týdnů.

S prvním jarním sluncem a raší​cími pupeny přicházeli každý rok „rastelbindeři" ze Slovenska. K nám vždy chodil vysoký, snědý muž, který s sebou nosil oblak vůně česneku. Na pevném popruhu nesl před sebou svůj podomní krám. Je až neuvěřitelné, co všechno se v tomto obchůdku dalo umístit. Byly tam knoflíky na prádlo, knoflíky na kalhoty, knoflíky na knoflíkové dírky, knoflíky na límce, černá a bílá gumička do kalhot, černá a bílá nit, popruh na šle, zavírací špendlíky, jehly na šití, špendlíky, vlásničky, hřebeny, zapichovací hřebínky, hřebínky na vši, sponky do vlasů, vlasové spony, drátěné kartáče, kartáče na boty, naftalín, mýdlo, černá a bílá pasta na boty a nakonec tkaničky do bot, které visely po straně jeho krámku v nejbohatším výběru. Moje dobrá matka od „rastelbindera" kupovala mnoho toho, co jí z jeho nabídky chybělo. Pak vyhladovělému muži ještě dala něco k jídlu. Většinou to, co dostal, hltal s takovou hltavostí, že jsem se na něj dívala zděšeně. Do podzimu nás navštívil ještě dvakrát nebo třikrát.

Zvláštním cechem byli kotláři (dráteníci). Ohlašovali se už zdálky zvonkem. Pak jsem běžela k matce, jestli přece jen nemá nějaký hrnec „s dírkou". Poté jsem hrdě nesla dolů k dráteníkovi vadné nádobí – ten mezitím postavil svou dílnu na kraji ulice. Kolem něj většinou stál velký hlouček dětí a napjatě sledoval mistra při práci. Ten mezitím doprovázel svou práci jarmarečními řečmi a mezitím držel plechový hrnec proti slunci – když svítilo – aby ještě našel nějakou dírku, což se mu většinou i podařilo. Tak jsem matce často přinesla zpátky hrnec se třemi pájenými místy, přestože jsem ho předtím nesla dolů jen s malinkou dírkou. Matka sice nadávala, ale mě to bavilo.

Podobně jako s dráteníky to bylo s brusiči nůžek. I oni hlasitým cinkáním zvonku vyháněli lidi na ulici. Nůžky nebo nůž se vždycky našly na broušení. Jenže tam kvůli nebezpečnosti chodily samy matky, my děti jsme směly jen přihlížet. Brusič nůžek uměl také mnoho vyprávět, především o své zodpovědné činnosti, protože pro něj byla tou nejdůležitější na světě. Přitom pod čepelí hvízdavě vrčelo brusné kolo. Ten veselý muž přicházel ještě jednou až dvakrát, než nastala zima.

Lehké svírání v okolí srdce jsem měla vždycky, jakmile přišly dvě starší sestry z Krušných hor. Byly to vlastně dvojčata. Svou obživu si vydělávaly „děláním hudby". Jedna hrála na basu a plačtivě k tomu zpívala, druhá žalostně hrála na housle. Nejvíc mě dojímala jejich oblíbená píseň „Es wird in hundert Jahren wieder so ein Frühling sein…" (Za sto let bude zas takové jaro…). Tím se ta dvojčata dokázala takříkajíc zavrtat do každého lidského srdce, ať už bylo mladé, nebo staré.