Jak vítr tiše, líbezně zpívá, konejšivě hladí po vlasech a měkce, blaze zavívá, odvane mraky loňských let.

Co palčivě hluboko v ranách hlodá z útrap dlouhé noci, to vílí závoj něžně chladí a k hojení pak nekonečně tiše vede.

Slzy měkce vysuší slunce, volnější, jasnější bude brzy pohled, ještě chvějivý, přec už s blahem se radost vrací zdaleka zpět.

Stisk důvěrných rukou je chvějivě křehký a úzkostně krásný, kolem šedé zdi před světlem konečně mizí.

Bolestně sladce proniká do duše teď úsměv, teplý pohled, naléhavě silně stoupá ke hrdlu němá otázka po štěstí.

Tvá utrpení, milý živote, unaví nejeden úder křídel, přec třepotavě se učí znovu hýbat vesele, v jarní den.

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] Hej, kdo to tam letí vzduchem?

Tak se už před desetiletími u Dělnické tělocvičné jednoty v Horním Slavkově (Schlaggenwald) holdovalo sportu. Karl Kropp je zde ten smrtelně odvážný skokan o tyči. Tehdy bohužel při doskoku ještě nebyly pěnové žíněnky; doskok musel tlumit písek v jámě. Pro skokana to nebylo úplně bez nebezpečí. Chtělo to odvahu. Nuže, Karle, chceš to zkusit ještě jednou?

(Zaslal Josef Stark — Poschitzau)