Vypráví rodák z Horního Slavkova (Schlaggenwald)

Díky dobré znalosti češtiny se mi roku 1945 podařilo prakticky bez úhony dostat z Pražského povstání domů. Poté co jsem se přihlásil na radnici, dostal jsem přidělenou práci u dráhy. V roce 1947 mi umožnili složit poslední zkoušku na strojvedoucího. V té době se proslýchalo, že má být zastaven odsun Němců. Proto jsem s rodinou odešel do NDR, kde žiji dodnes.

V září 1980 se mi díky mému důchodovému věku podařilo poprvé vycestovat do Spolkové republiky za sestrou. Ta má uschované všechny Heimatbriefy, které jsem si postupně přečetl. Právě tento časopis mě přiměl sepsat zcela neznámou, ale zajímavou událost, kterou jsem sám zažil v roce 1947 a o níž jsem se náhodou dozvěděl při své službě u dráhy.

Muselo to být v srpnu 1947 – v měsíci se ale mohu mýlit –, každopádně to byly horké dny. Jednoho z nich jsem doplňoval vodu do lokomotivy. Tehdy jsem uviděl zaměstnance dolu, jak nakládá veškerý svůj nábytek a další věci do vlaku. Byly pro to připraveny dva vagony. Jak jsem se dozvěděl, měl to být vedoucí laboratoře. Byl také bývalým vysokým funkcionářem NSDAP. Jeho jméno mi bylo udáno jako Dietl a měl bydlet „na Hubu". Mohlo se také jednat o Krásno (Schönfeld). Nepodařilo se mi to zjistit přesně.

Ten postup mě znejistil. Práce mě ale odváděla od myšlenek, přesto jsem tuto podivnou událost nemohl dostat z hlavy.

Tehdy jsem bydlel u matky v Horní ulici v jejím domku. Tam jsem nejprve viděl jednoho Rusa v civilu, později to byli dva civilisté, vybavení mně tehdy v roce 1946 neznámým přístrojem, který se později ukázal být Geigerovým počítačem, jak denně procházejí kolem nás směrem ke Kohoutímu vrchu (Hahnenhalde). Všechny odvaly, i zahrady kolem našeho domku, dokonce i štěrk na kolejích tito pánové prozkoumávali. Na podzim 1947 se do naší oblasti náhle nahrnulo velké množství lidí. Kopalo se a hloubilo. Haldy se tyčily do výšky. Stavěly se domy, protože tyto zástupy lidí, ať už dobrovolné nebo nedobrovolné, bylo třeba někam ubytovat.

Díky své žádosti o vystěhování jsem přišel do styku s komunistickým stranickým tajemníkem, který byl zároveň zeměměřičem. Později se stal markšajdrem na dole. Tento inteligentní funkcionář mi při rozhovorech a na mé dotazy sdělil, k čemu vlastně to intenzivní kopání slouží – že se hledá uran. Odpověděl jsem mu, že mě udivuje, proč se ta hornina nenakládá do vagonů. Řekl, že se v noci odváží nákladními auty z dolů. Naivně jsem se ho zeptal: „Jak se přišlo na to, že se tady dá najít tato ruda?" Pohotově odpověděl: „Vaši němečtí specialisté to prozradili."

Nyní jsem si myslel, že mám souvislost mezi tím nakládáním nábytku do dvou vagonů jasnou. Nebylo by asi těžké zjistit, kdo Rusům prozradil uložení uranu a proč pak zmizela tři horní města – Horní Slavkov (Schlaggenwald), Krásno (Schönfeld) a Lest (Lauterbach). Naše staré horní město už asi brzy nebude mít s tím dřívějším žádnou podobnost.

(Uvedení jména musí z bezpečnostních důvodů zůstat vynecháno.)

Ze sbírky humoru Otto Zerlika

Svůdná kokarda

Když skvěla se na vojenských čepicích lipová kokarda se signaturou „RCS", zeptal se desátník jednoho chebského (egerlandského) rekruta, co asi ta písmena znamenají. Bez váhání to prý věděl:

„Rum – Čaj a Slivovice!"

(Tři hlavní druhy pálenky u Čechů.)