Tak jsme se my tři vydali na cestu už brzy ráno na Zelený čtvrtek, abychom stihli první vlak v Aichu. Brzy jsme šli podél Ohře, která se pod rašícími větvemi vrb na břehu leskla v ranním slunci. Radostí jsme si stále znovu prozpěvovaly veselé písničky do mladého dne.

Když jsme došli k aišskému mostu, uviděli jsme na silnici od Janessenu přicházet chlapce a dvě dívky. I oni nesli raneček, smáli se a byli rozjaření jako my. Brzy jsme v nich poznali mého bratrance Roberta a jeho dvě mladší sestry. S radostí nám vyprávěli, že jedou také k naší babičce do Gfellu, což nás všechny uvedlo do pravého opojení štěstím. Brzy jsme se rozhodli, že nepojedeme vlakem, ale půjdeme pěšky přes Aich-Pirkenhammer a Ziegelhütten do Gfellu, protože ušetřené peníze se babičce budou hodit.

Tak jsme šli dál společně, a když jsme za Aichem došli k okraji lesa u vily „Nimrod", udělali jsme si odpočinek. Z toho místa se nabízel nádherný pohled na údolí Ohře s Aichem a Taschwitz, přes k Hornerbergu s jeho vesnicemi Horn a Janessen a daleko až k ocelově modrému hřebeni Krušných hor. Kolem nás bzučely včely a pilně hledaly kvetoucí „kočičky". Zanedlouho jsme putovali dál přes vyvýšeninu a pak dolů do půvabného údolí naší Teplé, jež se vine v tolika zákrutech, jako by nikdy nechtěla vtéct do Ohře. Na kousku louky krátce před Ziegelhütten jsme zaslechli, jak od Aichu funí náš vlak. Zastavili jsme se, počkali a pak jsme ještě dlouho mávali odjíždějícímu vláčku. Potom jsme odložili zavazadla a rozdováděně se rozhodli uspořádat závod na dvě stě kroků. Tím jsme se samozřejmě tak zahřáli, že jsme si svinuli podkolenky a svlékli kabátky. Od Teplé ale vál chladivý vánek, který nás báječně osvěžil. Pak jsme znovu vzali rance na záda a šli dál přes Ziegelhütten, kolem zámku a kaprového rybníka, do lesa. Tam jsme ale zmlkli, protože jsme se báli mezi tmavým podrostem a vysokými starými smrky, za jejichž silnými kmeny jsem si představovala schované lupiče. Styděla jsem se ale o svém strachu mluvit. Bezstarostnými jsme se stali znovu, až když jsme u „Schönhansels Tala" vyšli z lesa. Pak jsme se smíchem rozběhli k křišťálově čisté potůčku, který zurčel z vesnice dolů k Teplé, a napili se z něj. Takto osvěženi jsme lehce vystoupali kolem „Koschekovy vily" po „kočičí stezce" nahoru, až jsme na výšině vyšli z lesíka. Tam tenkrát stál mohutný smrk s nízko visícími větvemi. Drželi jsme se jich a houpali se daleko přes strmý svah, takže jsme pod sebou viděli hrozivou hloubku. Brzy nás ale hnalo dál do vesnice, a tak jsme poslední úsek doběhli tak rychle, jak nás nohy nesly. Od „Indern Houvler" jsme běželi ulicí nahoru a hnali jsme před sebou křikem slepice a husy tak, že se za námi Gfellští polekaně otáčeli.

Babička udělala velké oči, když jsme před ní tak náhle stanuli všech šest dětí, protože jí jistě hned vytanulo nesčetně otázek, jak asi tuhle hladovou tlupu pořád zvládne uživit. My jsme si s tím ale vůbec hlavu nelámaly, protože ta statečná žena takové problémy vždycky vyřešila bez zbytečných řečí. Tak jsme brzy zase vyběhli z domu a nechali babičku s jejími starostmi a prací samotnou. Zato jsme jí pak z Töppeleser cesty přinesli domů první jarní kytici a vrtavý hlad. Ona zatím uklidila naše zavazadla, uvařila, a z trouby se linula vůně velikonočních bochánků.

Když se jasný den nachýlil, seděli jsme shromážděni kolem babičky u teplých kamen a ona nám vyprávěla příběhy o Krudumu, o „Hadmannlovi" a o „Galgenbergu". Mezitím poblikávala záře ohně škvírami kamen po jejím malém, vrásčitém obličeji a po bledé stěně až ke stropu. Do našich srdcí pomalu vstupoval večerní klid, a unaveni z dlouhého, šťastného dne jsme si brzy lehli spát, tím spíš, že jsme se druhého dne ráno chystali do Horního Slavkova (Schlaggenwald).

Už v šest hodin nás probudili řehtačkoví chlapci, zatímco k tomu štěkali a vyli dvorní psi. Škvírami v oknech k nám vál pach čerstvého sněhu a na skla se lepily husté, bílé vločky. Přes noc se ještě jednou vrátila zima a celé barevné jarní probuzení zasypala sněhem.