Postní i masopustní doba jsou dávno za námi. Kdo si v té době nevzpomněl, jak jako maškara doma spěchal z hospody do hospody? Jaká veselá nálada tehdy zavládla v našem městečku! Jaké se tam prováděly veselé žertíky, to se už nikdy nebude opakovat. Kolik mužů se převléklo za ženy a pak nejednoho muže pěkně potrápilo. Zvlášť se člověk musel mít na pozoru před zamaskovanými starými „šlomly". Jejich vyzařování bylo obzvlášť nebezpečné, protože je obestíralo cosi tajemného. Ano, ta doba je nadobro pryč. V Horním Slavkově, jak se dnes naše obec úředně nazývá, už to také neexistuje. Vše je pomíjivé.

Postit se dnes už není třeba. Církev toto přikázání podstatně uvolnila. Uznala, že lidé v dnešních průmyslových státech by bez dostatečné výživy nemohli podávat požadovaný výkon. Bohužel je vidět, že leckdo musí předvádět svou nadváhu, což zase neprospívá zdraví. Dobré stránky mívají vždy v závěsu i ty špatné.

Chce-li dnes někdo znovu probudit smysl pro šetrnost, řeknu ze své zkušenosti, že nám vyhnancům obecně a nám Chebanům zvlášť tuto myšlenku není třeba teprve dnes vštěpovat do vědomí. Jak bychom byli asi přestáli dřívější doby, a zvlášť po roce 1945, kdybychom se vším nezacházeli šetrně? My rozhodně nepatříme k odhazovací společnosti. Jsme ještě příliš zakořeněni ve starém a tento konzervativní postoj se dosud nezměnil. Myslím, že leckdo si už nejednou udělal své myšlenky o plýtvání, se kterým se všude setkáváme. Když se spočítá, že jsme letos spotřebovali víc, nemělo by se zapomínat, že k nám přišly tisíce cizích lidí ze vzdálených zemí, kteří chtějí být také zaopatřeni a podílet se na našem blahobytu. Jejich spotřeba, spolu s nesčetnými rodinnými příslušníky, ohromně vzrostla.

Nenechme si ale velikonoční dění pokazit. Buďme vděční, že nám je dopřáno prožít je v míru. Vždyť díky krvi prolité Ježíšem Kristem na kříži je nám zaslíbení věčného života jistotou.

Přeji všem čtenářům Heimatbriefu „veselé velikonoce".

Váš RICHARD BRUMMEISSL

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Přišel bílý Velký pátek

Když se po další dlouhé, mrazivé zimě do kraje opět vkrádalo jaro a měly se slavit krásné Velikonoce, toužebně jsem doufala, že budu moci při té příležitosti jet za babičkou do Gfellu. Už jsem snila o tiché světničce s tou dobrou starou paní, o skřivanech zpívajících nad kouřícími se poli, o čerstvě zelené řeřiše u potoka a o žlutém podbělu podél cesty. S každým dnem se ve mně skoro bolestně stupňovala tesknota po tom milovaném kousku domova a sama jsem až do poslední chvíle nevěděla, jestli budu muset velikonoční prázdniny strávit nad školními knihami, nebo jestli si budu smět sbalit ranec. Pak mě ale přece jen čekala velká radost – směla jsem jet do Gfellu spolu se svým bratrem Heinrichem, ba dokonce jsem dostala svolení vzít s sebou i dobrou školní kamarádku. Anna, jak se jmenovala, žila se svým otcem nemocným prachovou plicní nemocí, se svou utrápenou matkou a čtyřmi věčně hladovými bratry v bývalém bytě provozního mistra ve zrušené porcelánce, jejíž zříceniny čněly šedě a ponuře k nebi. Už dlouho jsem si přála vytrhnout Annu z toho smutku a nechat ji podílet se na mém štěstí v Gfellu. Její rodiče s mým plánem rychle souhlasili, protože byli rádi, že jim na pár dní ubude u stolu jeden jedlík.