Tak jsme se my tři vydali na cestu už brzy ráno na Zelený čtvrtek, abychom stihli první vlak v Aichu. Brzy jsme šli podél Ohře, která se pod rašícími větvemi vrb na břehu leskla v ranním slunci. Radostí jsme si stále znovu prozpěvovaly veselé písničky do mladého dne.
Když jsme došli k aišskému mostu, uviděli jsme na silnici od Janessenu přicházet chlapce a dvě dívky. I oni nesli raneček, smáli se a byli rozjaření jako my. Brzy jsme v nich poznali mého bratrance Roberta a jeho dvě mladší sestry. S radostí nám vyprávěli, že jedou také k naší babičce do Gfellu, což nás všechny uvedlo do pravého opojení štěstím. Brzy jsme se rozhodli, že nepojedeme vlakem, ale půjdeme pěšky přes Aich-Pirkenhammer a Ziegelhütten do Gfellu, protože ušetřené peníze se babičce budou hodit.
Tak jsme šli dál společně, a když jsme za Aichem došli k okraji lesa u vily „Nimrod", udělali jsme si odpočinek. Z toho místa se nabízel nádherný pohled na údolí Ohře s Aichem a Taschwitz, přes k Hornerbergu s jeho vesnicemi Horn a Janessen a daleko až k ocelově modrému hřebeni Krušných hor. Kolem nás bzučely včely a pilně hledaly kvetoucí „kočičky". Zanedlouho jsme putovali dál přes vyvýšeninu a pak dolů do půvabného údolí naší Teplé, jež se vine v tolika zákrutech, jako by nikdy nechtěla vtéct do Ohře. Na kousku louky krátce před Ziegelhütten jsme zaslechli, jak od Aichu funí náš vlak. Zastavili jsme se, počkali a pak jsme ještě dlouho mávali odjíždějícímu vláčku. Potom jsme odložili zavazadla a rozdováděně se rozhodli uspořádat závod na dvě stě kroků. Tím jsme se samozřejmě tak zahřáli, že jsme si svinuli podkolenky a svlékli kabátky. Od Teplé ale vál chladivý vánek, který nás báječně osvěžil. Pak jsme znovu vzali rance na záda a šli dál přes Ziegelhütten, kolem zámku a kaprového rybníka, do lesa. Tam jsme ale zmlkli, protože jsme se báli mezi tmavým podrostem a vysokými starými smrky, za jejichž silnými kmeny jsem si představovala schované lupiče. Styděla jsem se ale o svém strachu mluvit. Bezstarostnými jsme se stali znovu, až když jsme u „Schönhansels Tala" vyšli z lesa. Pak jsme se smíchem rozběhli k křišťálově čisté potůčku, který zurčel z vesnice dolů k Teplé, a napili se z něj. Takto osvěženi jsme lehce vystoupali kolem „Koschekovy vily" po „kočičí stezce" nahoru, až jsme na výšině vyšli z lesíka. Tam tenkrát stál mohutný smrk s nízko visícími větvemi. Drželi jsme se jich a houpali se daleko přes strmý svah, takže jsme pod sebou viděli hrozivou hloubku. Brzy nás ale hnalo dál do vesnice, a tak jsme poslední úsek doběhli tak rychle, jak nás nohy nesly. Od „Indern Houvler" jsme běželi ulicí nahoru a hnali jsme před sebou křikem slepice a husy tak, že se za námi Gfellští polekaně otáčeli.
Babička udělala velké oči, když jsme před ní tak náhle stanuli všech šest dětí, protože jí jistě hned vytanulo nesčetně otázek, jak asi tuhle hladovou tlupu pořád zvládne uživit. My jsme si s tím ale vůbec hlavu nelámaly, protože ta statečná žena takové problémy vždycky vyřešila bez zbytečných řečí. Tak jsme brzy zase vyběhli z domu a nechali babičku s jejími starostmi a prací samotnou. Zato jsme jí pak z Töppeleser cesty přinesli domů první jarní kytici a vrtavý hlad. Ona zatím uklidila naše zavazadla, uvařila, a z trouby se linula vůně velikonočních bochánků.
Když se jasný den nachýlil, seděli jsme shromážděni kolem babičky u teplých kamen a ona nám vyprávěla příběhy o Krudumu, o „Hadmannlovi" a o „Galgenbergu". Mezitím poblikávala záře ohně škvírami kamen po jejím malém, vrásčitém obličeji a po bledé stěně až ke stropu. Do našich srdcí pomalu vstupoval večerní klid, a unaveni z dlouhého, šťastného dne jsme si brzy lehli spát, tím spíš, že jsme se druhého dne ráno chystali do Horního Slavkova (Schlaggenwald).
Už v šest hodin nás probudili řehtačkoví chlapci, zatímco k tomu štěkali a vyli dvorní psi. Škvírami v oknech k nám vál pach čerstvého sněhu a na skla se lepily husté, bílé vločky. Přes noc se ještě jednou vrátila zima a celé barevné jarní probuzení zasypala sněhem.
So wanderten wir zu dritt bereits am frühen Morgen des Gründonnerstages los, um den ersten Zug in Aich zu erreichen. Bald gingen wir entlang der Eger, die unter den sprießenden Zweigen der Weiden am Uferrand in der Morgensonne glitzerte. Vor Glück sangen wir immer wieder frohe Lieder in den jungen Tag.
Da sahen wir, als wir zur Aichener Brücke kamen, auf der Landstraße von Janessen her einen Buben und zwei Mädchen kommen. Sie trugen auch ein Ränzchen, lachten und waren ausgelassen wie wir. Bald erkannten wir in ihnen meinen Vetter Robert und seine beiden jüngeren Schwestern. Voll Freude erzählten sie uns, daß sie ebenfalls zu unserer Großmutter nach Gfell wollten, worüber wir allesamt in einen wahren Glückstaumel gerieten. Unser Beschluß stand bald fest, daß wir nicht mit dem Zug fahren, sondern über Aich-Pirkenhammer und Ziegelhütten nach Gfell wandern würden, denn das ersparte Geld konnte die Großmutter gut brauchen.
So gingen wir nun gemeinsam weiter, und als wir hinter Aich an den Waldrand zur Villa „Nimrod" kamen, machten wir Rast. Von jener Stelle bot sich ein herrlicher Blick auf das Egertal mit Aich und Taschwitz, herüber zum Hornerberg mit seinen Dörfern Horn und Janessen und weit bis zum stahlblauen Erzgebirgskamm. Um uns summten die Bienen und suchten mit Fleiß nach blühenden „Palmkatzerln". Bald schon wanderten wir wieder weiter über die Anhöhe und dann hinunter in das liebliche Tal unserer Tepl, die sich in vielen Windungen so schlängelt, als wollte sie niemals der Eger zufließen. Auf einem Wiesenstück kurz vor Ziegelhütten hörten wir unseren Zug ächzend von Aich herkommen. Wir blieben stehen, um zu warten und winkten dann noch lange dem davonfahrenden Bähnchen nach. Nachher setzten wir unser Gepäck ab und beschlossen übermütig, einen Wettlauf über zweihundert Schritte zu machen. Darüber erhitzten wir uns natürlich so sehr, daß wir unsere Kniestrümpfe runterrollten und die Mäntel auszogen. Von der Tepl aber wehte es kühl und erfrischte uns wunderbar. Da nahmen wir unsere Ränzlein wieder auf und marschierten weiter durch Ziegelhütten, beim Schloß und dem Karpfenteich vorbei, in den Wald hinein. Allerdings wurden wir nun einsilbiger, denn wir fürchteten uns zwischen dem dunklen Unterholz und den hohen, alten Fichten, hinter deren dicken Stämmen ich versteckte Räuber wähnte. Jedoch hütete ich mich aus Scham über meine Angst zu sprechen. Wir wurden erst wieder unbekümmert, als wir bei „Schönhansels Tala" aus dem Wald kamen. Nun liefen wir lachend zum glasklaren Bächlein, das murmelnd vom Dorf zur Tepl runterplätscherte und tranken von seinem Wasser. So erfrischt kletterten wir leichtfüßig an der „Koschek-Villa" vorbei den „Katzasteig" hinauf, bis wir auf der Höhe aus dem Wäldchen kamen. Dort standen damals eine starke Fichte mit tiefhängenden Ästen. An ihnen hielten wir uns fest und schaukelten uns weit über den steilen Berg hinaus, so daß wir unter uns drohend die Tiefe sahen. Aber bald drängte es uns ins Dorf zu kommen, und wir liefen das letzte Stück bis dorthin, so schnell uns unsere Füße tragen konnten. Wir rannten vom „Indern Houvler" die Straße herauf und trieben Hühner und Gänse so schreiend vor uns her, daß die Gfeller uns erschrocken nachschauten.
Meine Großmutter machte große Augen, als wir sechs Kinder so plötzlich vor ihr standen, denn gewiß haben sich ihr sofort ungezählte Fragen aufgedrängt, wie sie wohl diese hungrige Meute immer satt bekommen würde. Darüber machten wir uns indessen gar keine Gedanken, da die tapfere Frau solche Probleme stets ohne viel Worte löste. So rannten wir bald wieder aus dem Haus und ließen die Großmutter mit ihren Sorgen und der Arbeit allein. Dafür brachten wir ihr dann vom Töppeleser Weg den ersten Frühlingsstrauß und einen bohrenden Hunger mit heim. Sie aber hatte inzwischen unser Gepäck aufgeräumt, gekocht, und aus dem Ofenrohr kroch der Duft von Osterlaibln.
Als der lichte Tag sich neigte, saßen wir um die Großmutter versammelt am warmen Herd, und sie erzählte uns Geschichten vom Krudum, vom „Hadmannl" und dem „Galgenberg". Währenddessen flackerte der Schein des Feuers durch die Ofenritzen über ihr kleines, runzliges Gesicht und über die fahle Wand bis zur Decke. In unsere Herzen zog langsam die Abendruhe ein, und müde von einem langen, glücklichen Tag legten wir uns bald zum Schlafen, zumal wir außerdem am nächsten Morgen nach Schlaggenwald gehen wollten.
Schon um sechs Uhr weckten uns die Ratschenbuben, während die Hofhunde dazu bellten und jaulten. Durch die Fensterritzen wehte der Geruch von frischem Schnee zu uns herein, und an den Scheiben ballten sich dicke, weiße Flocken. Über Nacht war noch einmal der Winter zurückgekehrt und hatte das ganze farbenfrohe Frühlingserwachen zugeschneit.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.