Postní i masopustní doba jsou dávno za námi. Kdo si v té době nevzpomněl, jak jako maškara doma spěchal z hospody do hospody? Jaká veselá nálada tehdy zavládla v našem městečku! Jaké se tam prováděly veselé žertíky, to se už nikdy nebude opakovat. Kolik mužů se převléklo za ženy a pak nejednoho muže pěkně potrápilo. Zvlášť se člověk musel mít na pozoru před zamaskovanými starými „šlomly". Jejich vyzařování bylo obzvlášť nebezpečné, protože je obestíralo cosi tajemného. Ano, ta doba je nadobro pryč. V Horním Slavkově, jak se dnes naše obec úředně nazývá, už to také neexistuje. Vše je pomíjivé.
Postit se dnes už není třeba. Církev toto přikázání podstatně uvolnila. Uznala, že lidé v dnešních průmyslových státech by bez dostatečné výživy nemohli podávat požadovaný výkon. Bohužel je vidět, že leckdo musí předvádět svou nadváhu, což zase neprospívá zdraví. Dobré stránky mívají vždy v závěsu i ty špatné.
Chce-li dnes někdo znovu probudit smysl pro šetrnost, řeknu ze své zkušenosti, že nám vyhnancům obecně a nám Chebanům zvlášť tuto myšlenku není třeba teprve dnes vštěpovat do vědomí. Jak bychom byli asi přestáli dřívější doby, a zvlášť po roce 1945, kdybychom se vším nezacházeli šetrně? My rozhodně nepatříme k odhazovací společnosti. Jsme ještě příliš zakořeněni ve starém a tento konzervativní postoj se dosud nezměnil. Myslím, že leckdo si už nejednou udělal své myšlenky o plýtvání, se kterým se všude setkáváme. Když se spočítá, že jsme letos spotřebovali víc, nemělo by se zapomínat, že k nám přišly tisíce cizích lidí ze vzdálených zemí, kteří chtějí být také zaopatřeni a podílet se na našem blahobytu. Jejich spotřeba, spolu s nesčetnými rodinnými příslušníky, ohromně vzrostla.
Nenechme si ale velikonoční dění pokazit. Buďme vděční, že nám je dopřáno prožít je v míru. Vždyť díky krvi prolité Ježíšem Kristem na kříži je nám zaslíbení věčného života jistotou.
Přeji všem čtenářům Heimatbriefu „veselé velikonoce".
Váš RICHARD BRUMMEISSL
Fastenzeit und Faschingszeit liegen weit hinter uns. Wer hat in dieser Zeit nicht daran gedacht, als er als Maschkerer daheim von Wirtshaus zu Wirtshaus eilte. Welche frohe Laune war da in unser Städtchen eingekehrt. Was da an lustigen Streichen ausgeführt wurden, wird sich nie mehr wiederholen. Wie viele Männer haben sich als Frauen verkleidet und dann manchen Mann ganz schön zugesetzt. Besonders mußte man sich ja vor den vermummten alten Schlommeln in acht nehmen. Ihre Ausstrahlung war besonders gefährlich, weil sie so etwas Geheimnisvolles umgab. Ja die Zeit ist für immer vorbei. In Horni Slavkow, wie man heute unseren Ort offiziell nennt, gibt es das auch nicht mehr. Es ist alles vergänglich.
Fasten braucht man heutzutage nicht mehr. Die Kirche hat da so manches Gebot erheblich gelockert. Man hat eingesehen, daß Menschen in den heutigen Industriestaaten ohne ausreichende Ernährung die Leistung, die verlangt wird, nicht erbringen könnten. Leider ist zu beobachten, daß so mancher sein Übergewicht zur Schau stellen muß, was wiederum auf den Gesundheitszustand nicht zuträglich ist. Gute Seiten haben stets schlechte im Gefolge.
Wenn man heutezutage den Sparsinn wieder erwecken möchte, so sage ich aus meiner Erfahrung, daß man uns Vertriebenen insgesamt und uns Egerländern ganz besonders diesen Gedanken nicht erst heute ins Bewußtsein bringen muß. Wie hätten wir denn die Zeiten früher und erst recht nach 1945 überstehen können, wenn wir nicht mit allem sparsam umgegangen wären? Wir gehören ganz bestimmt nicht zu der Wegwerfgesellschaft. Wir sind noch zu sehr mit Altem verwurzelt und diese konservative Einstellung hat sich noch nicht geändert. Ich denke, daß sich mancher schon oft seine Gedanken über die Verschwendung gemacht hat, der man überall begegnet ist. Wenn errechnet wird, daß wir in diesem Jahr mehr verbraucht haben, so sollte man nicht vergessen, daß tausende fremde Menschen aus entfernten Ländern zu uns gekommen sind, und auch versorgt werden wollen, und an unserem Wohlstand teilnehmen. Deren Konsum mit den unzähligen Familienmitgliedern, ist ganz gewaltig gestiegen.
Lassen wir uns das Ostergeschehen aber nicht verderben. Seien wir dankbar, daß es uns vergönnt ist, es in Frieden erleben zu dürfen. Ist uns doch durch das am Kreuze geflossene Blut Jesus Christus die Verheißung des ewigen Lebens eine Gewißheit.
Ich wünsche allen Lesern des Heimatbriefes ein „frohes Osterfest"
Euer RICHARD BRUMMEISSL
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Přišel bílý Velký pátek
Když se po další dlouhé, mrazivé zimě do kraje opět vkrádalo jaro a měly se slavit krásné Velikonoce, toužebně jsem doufala, že budu moci při té příležitosti jet za babičkou do Gfellu. Už jsem snila o tiché světničce s tou dobrou starou paní, o skřivanech zpívajících nad kouřícími se poli, o čerstvě zelené řeřiše u potoka a o žlutém podbělu podél cesty. S každým dnem se ve mně skoro bolestně stupňovala tesknota po tom milovaném kousku domova a sama jsem až do poslední chvíle nevěděla, jestli budu muset velikonoční prázdniny strávit nad školními knihami, nebo jestli si budu smět sbalit ranec. Pak mě ale přece jen čekala velká radost – směla jsem jet do Gfellu spolu se svým bratrem Heinrichem, ba dokonce jsem dostala svolení vzít s sebou i dobrou školní kamarádku. Anna, jak se jmenovala, žila se svým otcem nemocným prachovou plicní nemocí, se svou utrápenou matkou a čtyřmi věčně hladovými bratry v bývalém bytě provozního mistra ve zrušené porcelánce, jejíž zříceniny čněly šedě a ponuře k nebi. Už dlouho jsem si přála vytrhnout Annu z toho smutku a nechat ji podílet se na mém štěstí v Gfellu. Její rodiče s mým plánem rychle souhlasili, protože byli rádi, že jim na pár dní ubude u stolu jeden jedlík.
Es kam ein weißer Karfreitag
Als wieder einmal nach einem langen, eisigen Winter der Frühling in das Land gezogen kam und das schöne Osterfest gefeiert werden sollte, hoffte ich sehnsüchtig, daß ich aus diesem Anlaß zu meiner Großmutter nach Gfell fahren dürfte. Ich träumte bereits vom stillen Stübchen mit der guten, alten Frau, von singenden Lerchen über dampfenden Äckern, von der frischgrünen Kresse am Bach und dem gelben Huflattich längs des Wegrandes. Mit jedem Tag steigerte sich fast schmerzhaft das Heimweh nach meinem geliebten Stück Heimat, und selbst war es bis zuletzt ungewiß, ob ich bei den Schulbüchern die Osterferien verbringen müßte, oder ob ich mein Ränzlein packen dürfte. Aber dann überraschte mich doch die große Freude, und ich durfte mit meinem Bruder Heinrich zusammen nach Gfell fahren, ja, ich bekam sogar die Erlaubnis, eine gute Schulfreundin mitzunehmen. Anna, wie sie hieß, lebte mit ihrem staublungenkranken Vater, ihrer abgehärmten Mutter und ihren vier ewig hungrigen Brüdern in der ehemaligen Werkmeisterwohnung einer stillgelegten Porzellanfabrik, deren Ruinen grau und düster in den Himmel ragten. Schon lange wünschte ich mir, Anna einmal aus dieser Traurigkeit herausnehmen zu können, um sie an meinem Glück in Gfell teilhaben zu lassen. Ihre Eltern waren mit meinem Plan schnell einverstanden, denn sie waren froh, daß für einige Tage ein Esser weniger an ihrem Tisch sitzen sollte.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.