Týden před prvními přímými volbami do Evropského parlamentu si musíme připomenout, že v současné době dokážeme sjednotit jen část Evropy, dokonce ani ne celou svobodnou Evropu. Právě proto máme my v zemích Devítky, ve svobodné části Evropy, povinnost mluvit zástupně za všechny Evropany. Máme povinnost zástupně za všechny Evropany nejen zachovávat svobodné, lidské, křesťanské dědictví Evropy, ale zcela vědomě je brát jako základ pro vnitřní uspořádání našeho společného evropského domu.

Evropa nekončí u Labe a u Šumavy!

Že toto vědomí zůstalo živé, je nemalou zásluhou i Sudetských Němců. Jejich už přes tři desetiletí, tedy déle než jednu generaci, nepřerušené vyznání k domovu, jejich věrnost k národní svébytnosti – ať už je osud sudetských Němců zavál do kterékoli země a na kterýkoli kontinent – nemá nic společného s revanšismem, je to ale také víc než jen teskná vzpomínka, nostalgie, politický folklor. Za tím stojí politická vůle národnostní skupiny k sebeprosazení a její trvání na právu na sebeurčení. Na ani jednom z toho nelze a nesmí se rezignovat.

Rezignace by zde znamenala: zbabělou kapitulaci před holým násilím, ospravedlnění zásady „moc jde před právem", bezpodmínečné uznání „normativní síly faktičnosti". Krvavá daň, kterou museli Evropané ve svých dějinách, především však v obou evropských občanských válkách tohoto století, zaplatit, by byla zaplacena zbytečně, utrpení a smrt milionů obětí vyhlazovacích táborů, pronásledování a vyhánění by byly zbytečné, kdyby se národy, kdyby se především politicky odpovědní lidé, tváří v tvář požadavkům, které na ně dnes kladou dějiny a morálka, znovu stáhli za neudržitelné hradby pouhého právního pozitivismu.

S reálnou politikou ani s nutnou politikou uvolnění nemá taková rezignace na základní, ze své podstaty nezcizitelné politické hodnoty a právní postavení nic společného. Právě zde spočívá – vedle základní politické chyby – hluboký, neodpustitelný morální nedostatek východní politiky bonnské koalice.

Aby v světě roztrhaném mocenským zápasem zájmů a ideologií nemusel být řád založený na právu a spravedlnosti pouhou utopií, nesmí v boji o základní práva lidí a národů existovat žádná rezignace ani polovičatost. Tato práva jsou nedělitelná.

Vzhledem k dvojímu metru, jaký v současnosti uplatňuje většina v OSN v otázkách práva na sebeurčení, práva národů na život a platnosti lidských práv, si však do budoucna nesmíme slibovat mnoho dobrého.

Ale nedělitelné není jen právo, nýbrž i dějiny! Do osudovosti evropských dějin jsou stejnou měrou zapleteny všechny evropské národy. Toto společné dědictví viny a osudu se nedá „vyřešit" jako matematický příklad – ani jednostranným přisouzením viny nebo jednostranným přiznáním viny, ani vzájemným zúčtováním vin, ani zamlčováním nebo překrucováním faktů, nýbrž jedině jasným, neskresleným vhledem do událostí, statečným a poctivým vyrovnáním se s nimi a vůlí jít společně novými, lepšími cestami.

Zde Sudetští Němci, počínaje „Chartou vyhnanců z domova" z roku 1950 až do dneška, vytyčili znamení, která mohou do budoucna ukazovat cestu z utrpení minulosti ke společné budoucnosti svobodných evropských národů.

Symbolická a příkladná pro Evropu je věrnost Sudetských Němců k jejich vlastní národní svébytnosti a k předávanému kulturnímu dědictví. Neboť Evropa, která se svobodně sjednocuje a je sjednocená, může být jen Evropou národnostní a kulturní rozmanitosti. Evropská svoboda roste jen z evropské rozmanitosti.

Evropa, kterou chceme, k níž se hlásíme 10. června, bude touto Evropou rozmanitosti, nikoli Evropou

- nacionalistického zúžení, - ideologických nároků na výlučnost, - třídně podmíněných nároků na nadvládu, - kolektivistického zrovnoprávňování, - byrokratické centralizace.

věta pokračuje na dalším listu ⟶