Malá historka z dětství
[obr] „Der schöina Bürcha" — byl znám svou dobrou kuchyní!
Když jsme byli děti, nesměli jsme si navzájem říkat „ošklivá slova". Když někomu nějaké přece jen uklouzlo, museli jsme klečet v koutě. To vůbec nebylo tak snadné, když měl člověk tak kostnatá kolena jako můj bratr Günther a já. Nesmíme zapomenout, že tehdy ještě nebyly žádné koberce.
Jednou přišel Günther, kterému bylo tak tři roky, domů z Dickly. Strýček Pep měl kance a k němu přiváděli i ostatní sedláci své chovné svině na krytí.
Můj malý bratr tehdy poprvé zaslechl jedno slovo, které hned musel použít. Vběhl do dveří a nahlas řekl: „Christl, ty jsi svin...!" Zůstala jsem s otevřenou pusou a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Musela jsem se tvářit hrozně vyděšeně, protože Günther rychle dodal: „Neříkej to mamince, neříkej to mamince, já už si kleknu sám."
Nebylo by na tom nic tak zlého, kdyby maminka po obědě nešla do Horního Slavkova (Schlaggenwald) nakoupit různé věci. Günther se ale nenechal odbýt a zůstal klečet v koutě.
Uběhly hodiny, než se konečně z pole vrátil otec.
Zeptal se mě: „Co to provedl?"
„Řekl jedno ošklivé slovo," řekla jsem.
„Tak už vstaň, dost dlouho jsi klečel," zabručel otec.
Günthera ale nebylo možné pohnout — klečel dál, dokud nepřišla domů maminka. Vždyť to byla maminka, kdo trestal, a jí jsme také museli slíbit, že to už neuděláme.
Christl Fechter
Eine kleine Kindergeschichte
[obr] „Der schöina Bürcha" — war bekannt wegen seiner guten Küche!
Als wir Kinder waren, durften wir keine „schlechten Wörter" zueinander sagen. Wenn eines einmal rausrutschte, mußten wir in der Ecke knien. Das war gar nicht so leicht, wenn man so knochige Knie hatte wie mein Bruder Günther und ich. Man darf nicht vergessen, daß es auch noch keine Teppichböden gab.
Einmal kam Günther, der so drei Jahre alt war, vom Dickla heim. Onkel Pep hatte einen Eber und da kamen auch die anderen Bauern mit den Zuchtsäuen zum Zulassen.
Mein kleiner Bruder schnappte zum ersten Mal ein Wort auf, das er gleich anbringen mußte. Er kam zur Tür rein und sagte laut: „Christl du bis a S . . .!" Mein Mund blieb offen und ich konnte kein Wort rausbringen. Meine Augen mußten entsetzlich blicken, denn Günther sagte ganz schnell: „Soch nix da Mutter, soch nix da Mutter, ich knöi(n mi scho(n".
Es wäre alles nicht so schlimm gewesen, wenn nicht meine Mutter nach dem Mittagessen nach Schlaggenwald gegangen wäre, um Verschiedenes einzukaufen. Günther ließ sich aber nicht abweisen und blieb in der Ecke knien.
Stunden vergingen, als Vater erst vom Felde nach Hause kam.
Er fragte mich: „Wos håut denn der gmacht?"
„Er håut a schlechts Woart gsocht", sagte ich.
„Stäih holt af, håst lång gnåuch knöit", brummte der Vater.
Aber Günther war nicht zu bewegen, er kniete bis Mutter heimkam. Denn die Mutter war diejenige, die strafte und auch diejenige, der wir versprechen mußten, es nicht mehr zu tun.
Christl Fechter
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.