Když jsem naposledy viděla vesnici
[obr] Pohled z Leßnitzgasse ke kostelu sv. Jiří
Už je to čtyřiatřicet let, co jsem se rozloučila s místem svého šťastného dětství. Tuhle malou vesničku na svahu kopce, kde jsem si kdysi mohla tak bezstarostně užívat radosti a kde mi má hodná babička dala do života tolik nezapomenutelně krásného, jsem měla vidět naposledy.
Ačkoli stará paní ležela už na konci druhé světové války skoro sedm let na hřbitově v Horním Slavkově (Schlaggenwald), stále mě to táhlo zpátky k mému malému kousku domova, i když mě přitom provázel také smutek – ztrátu milovaného člověka jsem totiž cítila právě tam nejvíc.
Když se v roce 1945 všude zhroutila německá fronta a s cizími vojsky přišla na naši zemi ještě strašnější bída, než jaká už tak vládla, člověk zoufale přemýšlel, čím by utišil trýznivý hlad. I malé děti tehdy celé týdny nedostaly ani kapku mléka a i můj syn se občas ze slabosti uplakal do spánku.
Rozhodla jsem se tedy jít do Gfellu, abych tam snad vyprosila něco k jídlu. Můj podnik byl sice plný nebezpečí, protože se směl opustit bydliště jen v okruhu do 5 km, navíc se muselo být v 20.00 hodin doma a všude byli ruští vojáci. Ale starost o dítě mi dodala odvahu. Vydala jsem se brzy ráno z Maierhöfen. Vojenská kontrola u chebského mostu v Aichu se nezdála být příliš přísná, protože mě nechali projít bez prohlídky. Přes Aich jsem se také dostala dobře, ačkoli jsem několikrát potkala ruské vojáky, kteří by za jiných okolností možná chtěli vidět mé doklady. Proto jsem byla obzvlášť ráda, když jsem se u Aich-Pirkenhammeru dostala do lesa a odtud už zůstávala v ochraně stinných stromů. Hezká vesnička Ziegelhütten se svým zámkem by v letním slunci působila poklidně a vesele, kdyby ticho netrhaly cizí, drsné mužské hlasy. S bušícím srdcem jsem uhnula výš na kopec, tam, kde kdysi má babička na mýtině pracně vykopávala kořeny stromů a pak je nosila na zádech domů. Od té doby tu znovu vyrostla malá mlazina, protkaná trávou a maliním. Ležely tam části uniforem, zbraně a munice německých vojáků. Nikde ale nebylo vidět živou duši. Ale když jsem chtěla u Schönhansels Tala vyjít z lesa, uslyšela jsem najednou docela blízko sebe znovu řvoucí mužské hlasy, u nichž bylo snadno poznat, že takhle drsné je udělal hodně vypitý alkohol.
Als ich das Dorf zum letzten Male sah
[obr] Blick von der Leßnitzgasse zur Kirche St. Georg
Nun jährt es sich bereits zum vierunddreißigsten Male, daß ich von der Stätte meiner glücklichen Kindertage Abschied genommen habe. Dieses kleine Dorf am Berghang, wo ich einst so unbeschwert fröhlich sein konnte, wo mir meine gute Großmutter so viel unvergeßlich Schönes für das Leben mitgegeben hatte, sollte ich zum letzten Male sehen.
Obzwar die alte Frau beim Ende des zweiten Weltkrieges schon fast sieben Jahre auf dem Friedhof in Schlaggenwald lag, zog es mich immer wieder zu meinem kleinen Stück Heimat zurück, wenn gleich mich dabei auch Wehmut begleitete, denn ich fühlte den Verlust um einen lieben Menschen gerade dort am meisten.
Als 1945 überall die deutsche Front zusammengebrochen war und mit den fremden Heerscharen noch schrecklichere Not, als sie ohnehin schon war, über unser Land kam, sann man oft verzweifelt darüber nach, womit man den quälenden Hunger stillen könnte. Selbst kleine Kinder hatten damals seit Wochen keinen Tropfen Milch mehr bekommen, und auch mein Sohn weinte sich manchmal vor Schwäche in den Schlaf.
Da faßte ich den Entschluß, nach Gfell zu gehen, um dort vielleicht etwas Eßbares zu erbitten. Zwar war mein Unternehmen voller Gefahren, denn man durfte den Wohnort nur im Umkreis bis zu 5 km verlassen, man mußte außerdem um 20.00 Uhr im Hause sein, und es waren überall russische Soldaten. Aber die Sorge um mein Kind machte mir Mut. Schon
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.