Sudetoněmecký den 1979
Sudetoněmecký den přináší účastníkům – i dnes – silné zážitky.
Člověk si je nerad nechává jen pro sebe. Po letech, kdy jsem se o dění dozvídal jen z novin a z kusých televizních záběrů, jsem letos byl opět osobně u toho.
Pro čtenáře Heimatbriefu chci popsat několik dojmů. I když vazby slábnou, zcela se této pospolitosti, která se každoročně schází ve 200 000 lidech, člověk přece jen nedokáže vzdát.
Z okresu Dieburg vyjel do Mnichova velký autobus. Byl to dlouhý den.
Mé ráno ještě stálo pod dojmem včerejších záběrů z papežovy návštěvy Varšavy.
Muž přijede do komunistické země, vystoupí z letadla a políbí půdu své vlasti, mluví o národu a jednotě, dovolává se svobody a připomíná lidská práva. Mluví o všech těch věcech, k nimž lnulo naše srdce, ale které nám dlouhá převýchova téměř vymluvila. Znovu si uvědomujeme, že historie působí déle, než si dokáže duch doby vůbec připustit a domyslet.
Když tento papež z Polska tak často mluví o svatém Stanislavovi, neměli bychom i my znovu mluvit o svatém Václavovi, patronu obou národů v Čechách? Kardinál Ratzinger se toho dotkl, když vzpomínal na svatořečení svatého Jana Nepomuckého před 250 lety.
V tu dobu jsme vstoupili na shromažďovací plochu, kde se v hojném počtu sešli věřící k slavnostní bohoslužbě.
Poté začalo divadlo hlavního shromáždění – uvítání, nástup mnoha skupin a praporů za slavnostních tónů. Lidé neustále proudili na plochu, o nichž se bez nadsázky dalo říct: jedno srdce a jedna duše, jak ve svém zevnějšku, kroji, tak i ve svých známých a důvěrných nářečích. Bylo to cítit v souhlasném ohlasu, který zvlášť zazníval v potlesku pro mládežnické skupiny, pro sudetoněmecké sportovce (Turner), pro skupiny z Rakouska, při zdravení a pozdravech Sudetoněmců ze všech koutů světa.
Něco z toho, co si tato pospolitost přeje, bylo možné vyčíst z transparentů: „Svobodu pro Nica Hübnera" „Žádáme film o zločinech vyhnání" „Sudety, srdce Evropy".
A z projevů, v nichž se řečníci nemohli vynachválit, bylo slyšet chválu na vyhnance a poděkování jim.
Bylo štěstím pro všechny – pro Bavorsko, „kde se čas měří trochu jinak, o něco pohodlněji", jak řekl Becher – pro Spolkovou republiku i pro Evropu, že jsme nebyli Palestinci.
Trochu hrdosti si člověk může na to, že je Sudetoněmec, přece jen dovolit.
Jako pozorný a vnímavý posluchač bavorského ministerského předsedy mezi 60 000 stejně smýšlejícími jsem si po tomto namáhavém dni krajanského shromáždění dopřál přestávku a šel pak do haly 2, Chebsko, hledat Slavkovské.
V halách to dunělo hovorem tisíců jako v loděnici. Přesto už jen cedule se jmény měst a míst navozovaly pocit domova: Cheb, Falknov, Loket, Chodov, „Nýsodl" a pak nápadně krásná cedule „Horní Slavkov (Schlaggenwald)". Z anonymity davu přistupuji ke stolům Slavkovských. Vzdálenost od Mohanu do Allgäu nebo do Dolního Bavorska sice není velká, a přesto trvá 33 let, než se člověk znovu setká s kdysi dobrými známými a přáteli. A i pak trvá dost dlouho, než ve zestárlých tvářích rozpozná kluka, holku, muže nebo ženu, než se útržkovitě z paměti vynoří jednotlivosti. Poprvé od roku 1946 jsem se setkal se svým přítelem Heinzem Wespem, s jeho matkou, s Blondou Roßmeisslovou, s Adolfem Gassnerem – a slyšel jsem o sobě věci, které jsem sám už nevěděl. Potkal jsem také mnohé z těch, kteří jsou vždy při tom a kterým to nikdo neděkuje.
Sudetendeutscher Tag 1979
Der Sudetendeutsche Tag bringt den Teilnehmern — auch heute noch — bewegende Erlebnisse.
Nur ungern möchte man die für sich behalten. Nach Jahren, in denen ich mich über das Geschehen nur aus Zeitungen und den spärlichen Bildern des Fernsehens informierte, war ich diese Jahr selbst wieder dabei.
Für die Leser des Heimatbriefes will ich einige Eindrücke beschreiben. Auch wenn die Bindungen schwächer werden, ganz kann man sich dieser Volksgruppe, die sich alljährlich zu 200.000 trifft, doch nicht entziehen.
Aus dem Kreis Dieburg fuhr ein großer Bus nach München. Es wurde ein langer Tag.
Der Morgen stand bei mir noch durch die Bilder vom Vortag unter dem Eindruck des Papstbesuches in Warschau.
Da kommt ein Mann in ein kommunistisches Land, steigt aus dem Flugzeug und küßt den Boden seiner Heimat, spricht von Volk und Nation, beschwört seine Einheit, die Freiheit und erinnert an die Menschenrechte. Er spricht über all die Dinge, an denen unser Herz hing, die man uns aber durch eine lange Umerziehung beinahe ausgeredet hätte. Uns wird wieder bewußt, daß die Geschichte länger wirkt, als der Zeitgeist sich zu erinnern und zu denken vermag.
Wenn dieser Papst aus Polen so oft vom Heiligen Stanislaus spricht, sollten wir dann nicht auch wieder vom Heiligen Wenzel, dem Schutzpatron beider Völker in Böhmen sprechen? Kardinal Ratzinger sprach davon etwas an, als er der vor 250 Jahren erfolgten Heiligsprechung des Heiligen Johannes Nepomuk gedachte.
Zu dieser Zeit betraten wir den Kundgebungsplatz, wo sich die Gläubigen in großer Zahl zum Festgottesdienst versammelt hatten.
Danach begann das Schauspiel der Hauptkundgebung mit den Begrüßungen, den Einmarsch der vielen Gruppen und Fahnen unter festlichen Klängen. Andauernd strebten die Menschen auf den Platz, von denen man ohne Übertreibung sagen konnte: Ein Herz und eine Seele, sowohl in Äußeren ihrer Kleidung und ihrer Tracht, als auch in ihren bekannten und vertrauten Mundarten. Man spürte es in der Zustimmung, die in besonderer Weise im Applaus für die Jugendgruppen, für die Sudetendeutschen Turner, für die Gruppen aus Österreich, für die Begrüßung und die Grüße der Sudetedeutschen in und aus aller Welt zum Ausdruck kam.
Etwas vom Wollen dieser Volksgruppe war an den Transparenten abzulesen:
„Freiheit für Nico Hübner"
„Wir fordern einen Film über die Verbrechen der Vertreibung"
„Sudetenland, Herzland Europas".
Und aus den Ansprachen, in denen man sich nicht genugtun konnte, hörte man die Vertriebenen loben und ihnen Dank sagen.
Es war für alle, für Bayern — „wo die Uhren anders gehen — etwas kommoder", wie Becher sagte — für die Bundesrepublik und auch für Europa eben ein Glück, daß wir keine Palästinenser waren.
Ein wenig Stolz darf darüber schon aufkommen, ein Sudetendeutscher zu sein.
Als aufmerksamer und aufgeschlossener Zuhörer des Bayerischen Ministerpräsidenten unter 60.000 Gleichgesinnten legte ich nach diesem strapaziösen Landsgemeindetag eine Pause ein, ging danach in die Halle 2 Egerland, um die Schlaggenwalder zu suchen.
In den Hallen dröhnte es von den Gesprächen der Tausenden wie in einer Schiffswerft. Trotzdem vermittelten schon die Namensschilder der Städte und Orte ein Gefühl des Daheimseins: Eger, Falkenau, Elbogen, Chodau,„Neisodl" und dann das auffallend schöne Schild „Schlaggenwald". Aus der Anonymität des Gewühls trete ich an die Tische der Schlaggenwalder. Es ist zwar keine große Entfernung vom Main bis ins Allgäu oder nach Niederbayern und trotzdem braucht man 33 Jahre, bis man einstmals gute Bekannte und Freunde wieder trifft. Und selbst dann dauert es recht lange, bis man aus den älter gewordenen Gesichtern den Buben, das Mädel, den Mann oder die Frau erkennt, bis die Einzelheiten bruchstückhaft aus der Erinnerung aufsteigen. Ich traf seit 1946 zum 1. Mal meinen Freund Wesp Heinz, seine Mutter, die Roßmeissl Blonda, den Gassner Adolf — und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.