V roce 1519 zde dochází k první hornické stávce. Horníci elementárně reagují na mzdové neřády. Pluhové jsou dobří podnikatelé. Šebestián Pluh se zasloužil o zintenzivnění stavby cínových hutí; Jan Pluh vybudoval vodní kanál, který sloužil k pohonu rudných mlýnů, důlních čerpadel a těžních strojů. Stavbě tohoto kanálu, jehož počátek sahal až ke Kladsku, se tehdy obdivovala celá Evropa.

Kašpar Pluh nechal vybudovat vodní štolu, která odvodňovala celou krásenskou a hornoslavkovskou hornickou oblast. Majitelům dolů odpadla starost o čerpání vody z šachet. Stavbou těchto štol rostl zisk z šachet a bohatství Kašpara Pluha přesáhlo bohatství samotného krále. Kašpar Pluh se stal nejbohatším mužem v Čechách.

Bohatlo i samo město. V roce 1526 byla ve městě u cesty ke kostelu sv. Jiří vystavěna mincovna, což dosvědčuje i těžbu stříbra. V polovině 16. století přešlo téměř veškeré zdejší obyvatelstvo k evangelické víře. Lutherovo učení, které sem proniklo ze sousedního Saska, se těšilo nemalé podpoře loketských měšťanů, protože vyjadřovalo jejich touhu po nezávislosti na nadstátní a církevní moci. Tyto snahy však nutně vedly ke střetu s Ferdinandem I. Habsburským, který usiloval o katolický panovnický absolutismus.

Právě v této době se stal Kašpar Pluh vůdcem šlechtického odboje a postavil proti Ferdinandovi I. vlastní vojsko. Jeho vojsko však bylo poraženo, jeho majetek zkonfiskován a na jeho hlavu vypsáno 5000 zlatých.

Kašpar Pluh se stal psancem bez domova. Žil v cizině, a když byl roku 1567 konečně omilostněn, umírá v Horním Slavkově v kruhu svých přátel. Kašpar Pluh se velmi zasloužil o rozkvět Horního Slavkova, ale jeho doba přinesla městu i konec německé kolonizace, při níž se celé zdejší okolí poněmčilo.

Zkonfiskovaný majetek Kašpara Pluha i celé bečovské panství s Horním Slavkovem získali katoličtí páni z Plavna. Doly jim však odebral Ferdinand I. a Horní Slavkov povýšil na svobodné královské město.

Horní Slavkov dosáhl v této době snad ještě většího bohatství, slávy a rozkvětu než za dob Pluhů. Měšťané se postupně zcela zbavili závislosti na sousedních feudálech a stali se skutečnými měšťany svobodného královského města. V roce 1615 si dokonce od krále koupili celé bečovské panství. Významně se podíleli na provozu a hlavně na příjmech královských dolů. S rostoucím bohatstvím měšťanů rostlo i vykořisťování chudých vrstev města. Třídní konflikty sílily a docházelo k prudkým selským a hornickým povstáním.

Do rušného života města nečekaně zasáhla morová epidemie, která postihla i další města v západních Čechách. Na nákaze morem se výrazně podílely velké sociální rozdíly. Na jedné straně rody zbohatlé díky vzkvétajícímu hornictví, na druhé straně chudý lid, který pracoval za nepatrnou mzdu. Královská komise dokonce zjistila, že řada podnikatelů v hornictví zadržovala horníkům mzdu. Hlášení Vrchního hornického úřadu pak zjistilo, že v mnohodětných hornických rodinách nebylo dost chleba. Hlad nutil chudinu jíst žaludy, otruby, stromovou kůru a zkažené maso. Není divu, že epidemie začala právě u těchto chudých vrstev. Později už nedělala rozdíly, umírali bohatí i chudí. Nemoc se projevovala náhlou vysokou horečkou, otoky, strnulostí a poté následovala rychlá smrt při plném vědomí. Morová epidemie, která ve městě zuřila celé dva roky, si vyžádala 2500 obětí.

Na památku morové epidemie byl kolem roku 1600 na kostelním náměstí postaven nádherný morový sloup nesoucí sousoší Nejsvětější Trojice. Sousoší je zpracováno tak, že podobné se v celé Evropě nenajde. Je vytvořeno podle Michelangelovy Piety, jen se zajímavým rozdílem, že zde místo Matky Boží drží podávané tělo Kristovo Bůh Otec.

Lidové vyprávění hovoří o saském kameníkovi, kterého sem přilákalo bohatství hornoslavkovských měšťanů, aby ozdobil jejich domy krásnými portály, za což měšťané nešetřili penězi. Tuto práci prováděl se svým synem, rovněž velmi nadaným kameníkem. Když se po dokončení práce vydali zpět domů do Saska, zastihla je zde morová epidemie. Nejprve onemocněl syn. Otec vynaložil veškeré úspory na jeho uzdravení, resp. léčení, ale vše bylo marné. Syn zemřel. Nešťastný otec se nechtěl se synem rozloučit. Prý ho tak dlouho držel v náručí, až sám žalem zemřel.

věta pokračuje na dalším listu ⟶