Štědrý večer 1917

Už tři roky trvala první světová válka a konec nebyl v dohledu. Mnoho mladých mužů už položilo život za domov a vlast. Všechny nemocnice a lazarety byly přeplněné raněnými vojáky. I v Horním Slavkově (Schlaggenwald) byla chlapecká škola zřízena jako lazaret. Všude v zemi vládl hlad a bída, neboť tenkrát ještě neexistovaly potravinové lístky jako za druhé světové války. Na obecních úřadech se čas od času rozdělovaly potraviny, ale zdaleka to nestačilo. Lidé proto chodili šmelinařit po vesnicích a prosili o kus chleba nebo dvě tři brambory. Vlaky byly vždy nacpané hladovějícími lidmi. Šetřilo se, kde se dalo, protože se chtělo poslat na Vánoce svým blízkým polní poštovní balíček. S mnoha starostmi se tak blížil Štědrý večer. Matka vstávala brzy. Její první prací bylo zapálit světýlko u jesliček. Hned v jizbě zavládla slavnostní atmosféra. U nás tehdy ještě nebylo elektrické světlo, nebyly svíčky a jen málo petroleje. Prostě byla válka.

Když matka měla za sebou dojení a připravený stůl s kávou pro muže, chystala už všechno na Štědrý večer. Byly domácí nudle a samozřejmě „Bröita Biazala" (chlebová omáčka). Ořechy jsme měli vlastní, protože jsme na zahrádce před domem měli dva velké ořešáky. Dárky nebyly žádné, protože nebylo co koupit. A tak se až příliš rychle setmělo. Otec přinesl pod stůl otep sena pro koníčky Ježíška. Do síně postavil ovesné šroty – zvláštní příděl pro zvířata ve chlévě. Když se povečeřelo, matka rozsypala zbytky na ubrus a čeledín je odnesl na zahradu, protože i ptáci museli mít něco ze Štědrého večera. Když se čeledín vrátil, měl v ruce lístek a řekl: „Ležel na lavičce vedle vchodových dveří a byl přitížen kamenem, aby ho vítr neodfoukl. Bylo tak jasno, že jsem ho uviděl ležet." Byl to takový výkres z obecné školy, okraj orámovaný černým inkoustem, a na něm bylo napsáno toto: „S bolestí v srdci oznamujeme všem příbuzným a známým smutnou zprávu, že náš milý, poslední, dobrý bochník chleba byl v důsledku nastalého vlčího hladu sněden. Prosíme Boha, aby prázdnou chlebovou skříňku brzy znovu naplnil."

V hlubokém zármutku: Matka se svými hladovějícími dětmi.

Všichni se tomu nápadu smáli, jen matce se zarosily oči. Když byla kuchyně uklizena, šli všichni na lůžko, aby si ještě trochu odpočinuli až do půlnoční mše. Ale matku jsem viděl, jak mizí v zimní noci s čímsi kulatým v zástěře. Všiml si toho i otec. Když se vrátila, řekl otec: „Matko, matko, ty rozdáváš tak dlouho, až sami nebudeme mít nic, do žně je ještě dlouhá doba." Odpověděla: „Ale otče, dávat je blahoslavenější než brát." Tato slova jsem si dobře zapamatoval.

Když jsme byli v roce 1946 vyhnáni z domova a museli jsme slavit první Štědrý večer v cizině, bydleli jsme u jednoho sedláka, měli jsme malý pokojík, ale byli to velmi dobří lidé; nemuseli jsme trpět hladem. Když jsme na Štědrý večer dojedli, seděli jsme všichni tři docela smutně na stoličce, kterou nám postavila obec. Zaklepalo se na dveře a přišel náš hospodář se svou snachou. Přinesli nám nějaké cukroví a trochu masa na vánoční svátky. Štědrý večer u nich nevypadal tak jako u nás. Když odešli, ulehli jsme, ale o spánku nemohla být řeč. Přepadl mě stesk po domově. Tiskl jsem si polštář na obličej, aby mě nikdo neslyšel, a hořce jsem plakal. Viděl jsem otce a matku doma, jak stojí v jizbě, a znovu jsem slyšel matčina slova „Dávat je blahoslavenější než brát." Tehdy jsem si tato slova a jejich význam skutečně plně uvědomil. Nyní jsme to přece opět dotáhli tak daleko, že smíme být dávajícími.

Rodině Brummeisslů a všem čtenářům Heimatbriefu přeje ze srdce požehnané vánoční svátky a opravdu zdravý a pokojný nový rok Vaše

KEMPF

věta pokračuje na dalším listu ⟶