Poděkování Slavkovanům

Z „Kahler Gemeindeblatt":

Během měsíce října obdržel starosta Will Heimatbrief staré, kdysi svobodné královské horní město Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí. Tento Heimatbrief vydává kahlský občan pan Brummeissl. Jak známo, konalo se setkání Slavkovanů v Kahlu 8. 7. 1978. Obec Kahl velmi děkuje za uznalá slova i za fotografie zveřejněné v Heimatbriefu. Redakce na tomto místě zveřejňuje dopis starostovi Willovi.

„Vážený pane starosto Wille!

Dovoluji si Vám předat Slavkovský Heimatbrief. Přijměte prosím ještě jednou nejsrdečnější dík mých krajanů za Vaši účast na našem setkání. Stále ještě dostávám dopisy, z nichž je patrné, jak rádi byli v Kahlu. Zvláště je vyzdvihována pohostinnost při ubytování. Nelze vyloučit, že podobnou akci ještě někdy uspořádáme.

S nejlepšími pozdravy Vám i Vaší vážené choti

podepsán Richard Brummeissl"

Zimní radovánky doma

Po vyučování a po domácích úkolech nám občas zbývalo jen málo času na dovádění ve sněhu. Ale i tak jsme si zimní radovánky pořádně užili. Neidhartovy louky byly pro nás ideálním terénem na sáňkování, lyžování a bruslení. Protože tyto dráhy nebyly nijak dlouhé, dalo se sjíždět pěkně často. Občas jsme spojili několik saní dohromady a s pokřikem se hnalo po stráni dolů. My jsme měli velké saně. Jednou jsme na nich, obsazených čtyřmi lidmi, jeli s velkou rychlostí po stráni dolů, a to úplně od vrchu shora. Seděl jsem vpředu a řídil, když jsem najednou, doslova na poslední chvíli, uviděl zleva zpoza kopce přijíždět Traisiner (motorový vlak). Stačil jsem už jen vykřiknout: „Brzděte, jede vlak!" Ještě těsně před vlakem se mi podařilo stočit saně doprava ke stráni. Bylo to o vlásek od neštěstí. Vyvázli jsme sice jen s pořádným leknutím, ale naší největší starostí bylo, jestli přitom zůstaly celé boty.

V našich mladých letech jsme podnikali i moc pěkné sáňkařské výpravy. Buď po Gfellerské silnici, nebo jsme večer táhli do Krásna (Schönfeld). Tam jsme pak spojili několik saní dohromady, abychom si užili tu nejkrásnější a nejdelší jízdu, až dolů do Horního Slavkova.

Když napadl krásný, čerstvý nový sníh, prostě jsme si do něj lehli a rukama uděláli otisk orla ve sněhu. Každý chtěl mít toho nejhezčího orla. A když byl sníh na lepení, kluci stavěli velké sněhové boudy a my holky jsme jim snášely sníh. Také se koulely a stavěly sněhuláci všech velikostí. To byly prostě naše zimní radovánky.

Když je zimní čas a i tady u nás pomalu padají sněhové vločky, vrací se člověku vzpomínky na ty krásné zimní dny doma v Horním Slavkově.

Tak vzpomeňte, jak to bývalo doma, v zimě ven se saněmi hurá, lyže nebo brusle na nohy, hajdy na sáňkařskou dráhu. S pokřikem hop a juchů dolů do sněhu, neboť nic nebylo zdravější než doma pořádná zima.

ANNI ZIMOWSKI, roz. Wawersich

věta pokračuje na dalším listu ⟶