Ježíšek šel kolem

[obr] Kostel sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) se zpustlým hřbitovem — po požáru provizorně zastřešený

V adventní době roku 1926 zažil můj život první hluboký zlom. Tehdy jsem sice ještě ani nechodila do školy, ale události kolem mě se tak hluboko dotkly mého malého srdce, že si dodnes pamatuji mnoho podrobností, ba i vedlejších maličkostí. Můj otec si v Maierhöfenu založil řemeslnou živnost, a když se obchody slibně rozběhly, přivedl svou rodinu z idyly odlehlé, tiché vsi Poschitzau mezi komíny sklářských a porcelánových továren tohoto sazí zahaleného předměstí Karlových Varů.

A bylo to, jak jsem už zmínila, uprostřed adventu. Obloha byla tak šedá, že sama nevěděla, má-li pršet, nebo sněžit. Blízko našich dveří stál obrovský povoz se dvěma silnými, těžkými koňmi. Drsní muži svýma zarudlýma, prokřehlýma rukama vynášeli náš domácí majetek a nakládali ho na vůz. Můj bratr Heinrich a já jsme se choulili poblíž a se sebevětší zvědavostí vše sledovali. Naše dobrosrdečná matka se stále znovu objevovala s kouřící konvicí kávy a chlebem namazaným škvarkovou mastí, aby mužům pomohla proti zimě. I babička pobíhala sem a tam, obstarávala to i ono, a mně padly do oka její uplakané oči. Znovu a znovu nás hledala, pak nám přejela svou malou, chvějící se rukou po vlasech a starostlivě se ptala, nechceme-li horké mléko.

Když se pak obloha konečně rozhodla pro sněžení, vzala nás dobrá babička k sobě do teplé světničky. Zula nám boty a postavila je k peci, ve které praskavě hořelo chrastí. Vonělo to tam nádherně po jehličí, včelím vosku a čerstvém vánočce, z níž jsme samozřejmě dostali ochutnat. Zatímco jsme pomalu usrkávali sladkou bílou kávu, dívala jsem se na olejovou lampičku, která blikala v koutku s obrázky svatých. Malý oltářík byl ozdoben jedlovými větvičkami a růžovými papírovými růžemi, na závěsu před ním stálo křížovým stehem vyšito:

věta pokračuje na dalším listu ⟶