„Bůh vše dobře zařídí." Panna Maria se svou voskově bledou rukou dotýkala svého srdce, viditelného v paprscích svatozáře, což ve mně vzbudilo hluboký soucit. Přesto bych byla nejraději zůstala v příjemném bezpečí babiččiny světničky, když tu přišla naše matka, aby nás odvedla.

Loučení se starou paní bylo těžké, plakala a my jsme se jí drželi. Teprve když nám přistrčila velký, vonící pytlík, dokázala se vytrhnout, protože jsme dychtivě sáhli po dárku. Matka nás pak zavedla k žebřiňáčku, jaký tehdy v naší vlasti měl skoro každý dům. Uvnitř nám z teplých dek a polštářů vybudovala útulné hnízdečko. Takto zahřátí ze všech stran až dovnitř jsem najednou nepociťovala očekávané dobrodružství jako hrozivé. Se žertováním a smíchem jsme se s Heinrichem uvelebili v tísni vozíku, a když jsme si každý našel to pravé místečko, podívali jsme se do babiččina zázračného pytlíku, ze kterého se na nás tak vánočně vonělo. Perníkového jezdce pro Heinriho, nádherný figurkový perník pro mě, fíky, ořechy, jablka a medovníky jsme z něj vytáhli a po sourozeneckém způsobu si vše rozdělili. Plné bříško a teplé nohy uklidnily mysl vždycky a všude. A tak jsme byli my dvě děti naprosto spokojené. Naše nálada se stala téměř euforickou, když otec připoutal náš malý vozík zezadu k velkému povozu. Teď mohla z naší strany jízda začít. Kočí práskl bičem nad koňmi tak, že hned prudkým trhnutím rozjeli vůz a my jsme se ve svém vozíku pořádně protřepali. Vylekaně jsme se podívali na matku, která nás svým trpělivým způsobem uklidnila. Šla proto od té chvíle stále bezprostředně vedle nás, aby hned zachytila každý náraz a každé kymácení na hrbolaté poschitzauské cestě ke Gfeller Straße. Když jsme pak konečně vyjeli na náhorní plošinu, připadalo nám doslova jako odpočinek, že se dřevěná kola okovaná železem musela pohybovat už jen po štěrku.

Sněžení ustalo, sněžilo už jen slabě. Gfell, které mi mělo později tolik znamenat, leželo před námi bíle zahalené. Kočí slezl z vozu a přitáhl brzdy, protože teď to šlo příkře dolů celou vsí. Dvorní psi štěkali. Chvílemi na nás někdo zavolal pozdrav a pár slov a otec odpovídal. Když jsme přijeli do úzkého údolí, přepadl mě strach, protože se příkré hory po obou stranách ztrácely v nízko visících mracích. Sníh, který zde napadl, se pod našimi koly hned měnil v bláto. Mokrá zima mi lezla vzhůru od prstů na nohou, až mi po zádech přebíhal mráz. Matka z mnoha vrstev novinového papíru vyloupla pivní láhev, z níž nám nalila horkou sladovou kávu do plechového hrnečku. Ještě dnes cítím tu blahodárnou teplotu, která mi znovu proudila v žilách. Tak jsem se mohla plně věnovat velkému zážitku, když jsem před železničním přejezdem u gfellského strážního domku poprvé v životě uviděla vlak. Parní lokomotiva přijížděla mohutně funíc do stoupání od Karlových Varů a už zdálky začala pískat. Sténajíc a hřmíc se kolem nás valila obrovská kola vlaku, která z pohledu mého žebřiňáčku působila obzvlášť hrozivě. Ještě dlouho jsme se dívali za tou hlučnou obludou, a když jsme už byli na státní silnici v údolí Teplé, slyšeli jsme ji pískat od Töppeles.

Pak jsem asi únavou ze všeho toho vzrušení usnula, protože z jízdy krásným údolím mi v paměti nezůstaly žádné obrazy. Zato před sebou znovu vidím strmou silnici přes Aich a pak Ohři. Polekala jsem se jí, protože byla mnohem širší než Flut a Teplá. Tady už vůbec nebyl sníh, a na mokré čedičové silnici náš vozík hrkal tak neobvykle tvrdě, že nám drkotaly zuby. Jízda přes „Teischl" podél tajemné Ohře se táhla donekonečna. Pak jsme ale najednou uviděli, jak se k nám blíží ponurá a mohutná bizarní železná konstrukce maierhöfenského mostu, a Heinrich a já jsme s křikem vyskočili z žebřiňáčku, protože jsme přes něj za žádnou cenu nechtěli jet. Teprve když nám to rodiče dobře domluvili, šli jsme kňourajíce za vozíkem a drželi se ho, hledajíce ochranu. Tak jsme dorazili do Maierhöfenu a záhy stáli před novým, velkým nájemním domem, v němž jsme měli od nynějška žít. Když nás matka vedla po schodech do prvního patra, zavanula nám vstříc vůně vánočního pečiva, plazící se ze škvír cizích dveří. Bylo mi smutno, že ve všech světnicích se měl usídlit teplý předvánoční jas, zatímco v našem bytě byla zima a páchlo to lepidlem a terpentýnem.