Ježíšek šel kolem
[obr] Kostel sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) se zpustlým hřbitovem — po požáru provizorně zastřešený
V adventní době roku 1926 zažil můj život první hluboký zlom. Tehdy jsem sice ještě ani nechodila do školy, ale události kolem mě se tak hluboko dotkly mého malého srdce, že si dodnes pamatuji mnoho podrobností, ba i vedlejších maličkostí. Můj otec si v Maierhöfenu založil řemeslnou živnost, a když se obchody slibně rozběhly, přivedl svou rodinu z idyly odlehlé, tiché vsi Poschitzau mezi komíny sklářských a porcelánových továren tohoto sazí zahaleného předměstí Karlových Varů.
A bylo to, jak jsem už zmínila, uprostřed adventu. Obloha byla tak šedá, že sama nevěděla, má-li pršet, nebo sněžit. Blízko našich dveří stál obrovský povoz se dvěma silnými, těžkými koňmi. Drsní muži svýma zarudlýma, prokřehlýma rukama vynášeli náš domácí majetek a nakládali ho na vůz. Můj bratr Heinrich a já jsme se choulili poblíž a se sebevětší zvědavostí vše sledovali. Naše dobrosrdečná matka se stále znovu objevovala s kouřící konvicí kávy a chlebem namazaným škvarkovou mastí, aby mužům pomohla proti zimě. I babička pobíhala sem a tam, obstarávala to i ono, a mně padly do oka její uplakané oči. Znovu a znovu nás hledala, pak nám přejela svou malou, chvějící se rukou po vlasech a starostlivě se ptala, nechceme-li horké mléko.
Když se pak obloha konečně rozhodla pro sněžení, vzala nás dobrá babička k sobě do teplé světničky. Zula nám boty a postavila je k peci, ve které praskavě hořelo chrastí. Vonělo to tam nádherně po jehličí, včelím vosku a čerstvém vánočce, z níž jsme samozřejmě dostali ochutnat. Zatímco jsme pomalu usrkávali sladkou bílou kávu, dívala jsem se na olejovou lampičku, která blikala v koutku s obrázky svatých. Malý oltářík byl ozdoben jedlovými větvičkami a růžovými papírovými růžemi, na závěsu před ním stálo křížovým stehem vyšito:
Das Christkind ging vorbei
[obr] St. Georgskirche in Schlaggenwald mit dem verwahrlosten Friedhof — nach dem Brand notdürftig eingedeckt
In der Adventszeit des Jahres 1926 erfuhr mein Leben seinen ersten tiefen Einschnitt. Ich ging damals zwar noch nicht einmal in die Schule, aber die Ereignisse um mich herum hatten mein kleines Herz so tief bewegt, daß ich heute noch viele Einzelheiten, ja sogar Nebensächlichkeiten weiß. Mein Vater hatte in Maierhöfen seinen Handwerksbetrieb gegründet gehabt, und als sich der Geschäftsgang erfreulich genug entwickelte, holte er seine Familie aus der Idylle des weltentrückten, stillen Dorfes Poschitzau zwischen die Schornsteine der Glas- und Porzellanfabriken dieses rußverhangenen Vorortes von Karlsbad.
Und es war, wie ich bereits erwähnt habe, mitten im Advent. Der Himmel war so grau, daß er nicht wußte, ob er es regnen oder schneien lassen sollte. Nahe unserer Haustür stand ein riesiges Fuhrwerk mit zwei starken, schweren Rössern davor. Rauhe Männer trugen mit ihren rotgefrorenen Händen unseren Hausrat heraus und luden ihn auf den Wagen. Mein Bruder Heinrich und ich drückten uns fröstelnd in seiner Nähe herum und beachteten alles mit größter Neugier. Unsere gutherzige Mutter erschien immer wieder mit einer dampfenden Kaffeekanne und Griefenfettbroten, um den Männern gegen die Kälte zu helfen. Auch die Großmutter huschte hin und her, besorgte dies — besorgte das, während mir ihre verweinten Augen auffielen. Immer wieder suchte sie nach uns, dann strich sie uns mit ihrer kleinen, zitternden Hand über das Haar und fragte besorgt, ob wir nicht heiße Milch trinken wollten.
Als sich dann schließlich der Himmel zu einem Schneetreiben entschloß, holte uns die gute Großmutter in ihr warmes Stübchen. Sie zog uns die Schuhe aus und stellte sie an den Ofen, in dem das Reisig knisternd brannte. Es roch so wunderbar nach Fichtennadeln, Bienenwachs und frischem Striezel, von dem wir natürlich eine Kostprobe bekamen. Während wir unseren süßen Milchkaffee langsam schlürften, sah ich dem Ölflämmchen zu, das im Hergottswinkel flackerte. Mit Tannenzweigen und rosafarbenen Papierrosen war der kleine Altar geschmückt, auf dem Behang davor stand in Kreuzstichen gestickt:
„
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.