Milí krajané!

Přeji vám vskutku radostné vánoční svátky a do nadcházejícího roku 1979 mnoho štěstí. Všem dárcům, kteří přispívají na další vydávání Heimatbriefu, patří upřímné „děkuji". Bez jejich pomoci by už nebylo možné vydávat Heimatbrief pro nás za dosavadní cenu. Zvyšovat cenu předplatného rozhodně nemám v úmyslu.

Čas rychle ubíhá. V uplynulých 32 letech jsme zůstali domovu věrni a stále na něj mysleli. V myšlenkách jsme znovu prožívali vše, co se odehrávalo v našem Heimatbriefu. Láska k domovu je v nás stále živá. A ať už se tam mnoho změnilo a bylo zničeno, v nás dál žijí staré útulné domy, uličky, náměstí a pěšiny.

Znovu a znovu slýcháme: „Tam teď nepojedu. Chci si obraz staré vlasti uchovat takový, jaký jsem zažil v mládí. Dnešní zkázu bych neunesl." Ještě žádný návštěvník, který hledal shledání s domovem, se odtud nevrátil šťastný. Bylo jich tam už mnoho, ale trvalo jim dlouho, než se ze zklamání vzpamatovali. Žádné očekávání se nenaplnilo, při pohledu na zpustošení se v duši tísnivě usadila prázdnota. Nezůstalo nic důvěrně známého z dřívějška. Návštěvníkovi se zkáza a znásilnění kdysi kvetoucí krajiny jeví jako nepochopitelné. Kam se poděla ta upravená místa, dvory a pole? Zde komunismus ukazuje svou pravou tvář. Jaký užitek přinesl Čechům odsun?

Tak píše česká herečka Adina Mandlová, žijící v exilu, ve svých pamětech: „Kdo vědomě přehlíží nebo omlouvá vyhnání sudetských Němců — zločin spáchaný přece na více než 3 milionech lidí — a mstivou justici retribucí, má málo mravního práva obracet se na světovou veřejnost a prosit o podporu kvůli dnešnímu Československu. Nemělo by se zapomínat, že svobodná Evropa sedí na jedné jediné lodi a nemůže si dovolit privilegované mazánky." — Tento výrok by si měli za uši napsat někteří naši politici a moderátoři, když se dvoří kolegům z Východu.

V dnešním čísle Heimatbriefu je obsaženo několik článků o nás Sudetských Němcích, které by vás mohly zajímat.

Váš Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Betlém z Horního Slavkova

V kostele v Horním Slavkově, vysoko nad oltářem, stával kdysi překrásný betlém, nevím už, jak byl starý.

S postavami v životní velikosti, kdo to jen tenkrát vymyslel, musel to být velký umělec, který to tak krásně stvořil.

Marie a Josef stáli ve chlévě u jesliček, a uvnitř tak pokojně leželo Ježíškovo tělíčko.

Pastýři se svými stády byli rozestavěni kolem a Gabriel, jenž kdysi zvěstoval: „Přišla spása světa."

Nechyběli ani králové se svou zlatou hvězdou, přinesli děťátku své dary a vydali se zas do daleké dáli.

Teď nás odtud vyhnali, z toho krásného místa, ale vzpomínka zůstala, tu nám nikdo nevezme.

ANNA KEMPF, roz. Breitfelder

věta pokračuje na dalším listu ⟶