Hans byl zbaven starostí a trápení! Obklopen skvělým služebnictvem prožíval spokojeně týdny a dny na svém nádherném, pyšném zámku. Postavil ho na tom místě, kde tehdy vodní vílu spatřil; tam se scházel se svým „pokladem", šťasten její vroucí láskou! —
Ale toto opojení netrvalo dlouho, brzy vystřízlivěl, přišlo pokání, neboť ho zneklidnilo poznání, že propadl duchům. Poznal jednu milou dívku, lidské dítě, tak zbožné a dobré. Vzplanul k ní láskou, opravdovou, čistou láskou.
Zapomenuty byly sliby věrnosti, před nedávnem dané nymfě, zmocnilo se ho hořké pokání a byl odhodlán odčinit svůj hřích. Dívce, jejíž lásku si získal, odhodlaně nabídl srdce i ruku, domníval se, že vodní víle unikl v posvátném manželském svazku — Vypravili se na veselou svatební slavnost: napřed hudebníci, svatební pár, za nimi v průvodu čestných hostů kráčel veselý zástup, slavnostně vyzdobený.
Tu náhle se zvedla bouřlivá vichřice, Ohře se v mžiku vzedmula do výšky, a mezi blesky a hromobitím z ní vystoupila bledá, hněvivá víla: „Slíbil jsi mi věčnou věrnost. Přísahal jsi ji svatou přísahou; ničemníku, tu přísahu jsi porušil! Buď proklet na věčné časy!" Mávla rukou a mezi hukotem a praskotem se země rozevřela v širokou trhlinu — zámek se propadl do hlubin, ale svatební průvod, mladí i staří, kteří právě šli cestou ke svaté kapli, proměnili se v chladný, tvrdý kámen! Ještě dnes stojí na témže místě jako výstražné znamení pro lidi!
Doslov
Doch wisse! Solltest den Schwur du brechen,
Die Lieb' mit Verrat einst lohnen mir,
Dann würde ich grausam an dir mich rächen,
Dann wehe, o Jüngling — ja wehe! — dir!"
Hans Heiling hörte die Worte der Schönen,
Er sah den wonnigen Leib mit Lust;
Ihm zog ein nie gekanntes Sehnen,
Ein heiss' Verlangen in die Brust:
„Ich schwöre dir Treue für ewige Zeiten,
Ich lieb' dich, du herrliches, göttliches Weib!
Nie will ich Verrat dir schnöde bereiten!
Dein ist meine Seele und dein mein Leib!"
Befreit war Hans von Sorge und Plage!
Umgeben von stattlichem Dienertross
Durchlebte vergnügt er Wochen und Tage
Auf seinem prächtigen, stolzem Schloss.
Er baute es auf an jenem Platze,
Wo damals die Nixe er hatte erblickt;
Drinn kam er zusammen mit seinem „Schatze",
Durch dessen feurige Liebe beglückt! —
Doch dieser Taumel währte nicht lange,
Bald ward er ernüchtert, es kam die Reu',
Denn die Erkenntnis machte ihm bange,
Dass er den Geistern verfallen sei.
Ein liebliches Mädchen lernte er kennen,
Ein Menschenkind so fromm und so gut.
Er tat in Liebe zu ihm entbrennen
In wahrer, in reiner Liebesglut.
Vergessen waren die Schwüre der Treue,
Der Nymphe geleistet vor kurzer Zeit,
Er ward ergriffen von bitterer Reue
und sein Vergehen zu sühnen bereit.
Dem Mädchen, dessen Lieb' er gewonnen,
Ihm bot er entschlossen Herz und Hand,
Der Nixe wähnte er sich entronnen
Im heiligen kirchlichen Ehestand —
Man ging zum fröhlichen Hochzeitsfeste:
Voran Musikanten, das bräutliche Paar
Ihm folgten im Zuge der Ehrengäste
Gar festlich geschmückte und heitere Schar.
Da plötzlich erhob sich Sturmesgesause,
Die Eger sie schwoll im Nu in die Höh',
Und unter Blitzen und Donnergebrause,
Entstieg ihr die bleiche, die zürnende Fee:
„Du hast mir ewige Treue versprochen.
Du hast sie geschworen mit heiligem Eid;
Verruchter, du hast den Schwur gebrochen!
Verfluchet seist du für ewige Zeit!"
Sie winkte und unter Tosen und Krachen
Da klaffte der Boden zu breitem Spalt —
Das Schloss versank in der Tiefe Rachen
Der Brautzug aber mit Jung und Alt,
Der just am Wege zur heil'gen Kapelle,
Er wurde zu kaltem, zu hartem Stein!
Noch heute steht er an nämlicher Stelle,
ein Warnungszeichen den Menschen zu sein!
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.