[obr] Vodní víla, jež proklela „Hanse Heilinga"

V Čechách, v kraji romanticky krásném, u Karlových Varů, na břehu Ohře, tam stojí mohutné skalní útvary, zvané „Heilingovy skály".

Potomkům se dochovala tato pověst:

Hans Heiling, mladý a poctivý pastýř, usnul jednou za horkého letního dne hluboce, sedě na břehu; a když se ze svého spánku probudil, nechtěl věřit vlastním očím a chtěl se zalknout bolestí a žalem, tak strašné bylo to, co spatřil: Ohře, jež předtím tekla tak klidně, teď hučela zbouřená a vzedmutá, a na druhém břehu, od něj odříznuté, uviděl táhnout své milované stádo! Zoufale hledal záchranu a pomoc; tu k jeho uchu dolehl hlas a hned u břehu, ze zeleného rákosí, se náhle vynořila říční nymfa. Byla to dívka v rozkvětu mládí, tvář tak krásná, tak podivuhodná, tělo sněhobílé, tváře tak růžové a nachově černé nádherné vlasy. „Miluji tě vroucně, ty kvetoucí jinochu," promluvila ta překrásná panna, „a vše, co mám, co vlastním, ať je tvé, ať je ti s radostí věnováno. Dám ti šperky a klenoty, postavím tě na roveň nejbohatšímu knížeti, budeš žít nádherný, vzácný život, tak bohatý na slast, radost a blaho. Musíš však nejprve vyslyšet mou prosbu a musíš mě milovat tak, jako já tebe, a musíš mi přísahat věčnou věrnost svatou a slavnostní přísahou! Ale věz! Kdybys tu přísahu porušil a mou lásku splatil zradou, pak bych se ti krutě pomstila, pak běda, ó jinochu — ano, běda! — tobě!" Hans Heiling naslouchal slovům krásky, s touhou hleděl na to rozkošné tělo; zmocnila se ho nikdy nepoznaná touha, horoucí žádost v hrudi: „Přísahám ti věrnost na věčné časy, miluji tě, ty nádherná, božská ženo! Nikdy tě podle nezradím! Tvá je má duše a tvé je mé tělo!"