„Tak zní radostná zvěst"
„V té krajině byli pastýři, kteří v noci hlídali svá stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich bázeň. Anděl jim řekl: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nichž má Bůh zalíbení." (Lk 2, 8–14)
Evangelista Jan zvěstuje tutéž radostnou zvěst svým jazykem: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." (Jan 1,14)
Také v nadcházejících vánočních dnech se bude znovu šířit mezi lidmi a národy leckeré vánoční poselství, převážně však už ne to křesťanské. Píšu-li já, jako pastýř pro vysídlené krajany německé řeči z Čech a z Moravy-Slezska ustanovený německými biskupy, vánoční slovo, může to být jen poselství vánočního evangelia. Totéž poselství, které vyznáváme v kréd mše svaté: „Pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem." Anebo to, co se miliony lidí v mnoha jazycích modlí v Andělu Páně: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi!" Ostatně – jaká milost by to byla, kdybychom se tuto modlitbu modlili denně při andělském klekání se stejným smýšlením za mír na světě.
V těchto dnech se bude opět mnoho mluvit o Vánocích jako o svátku rodiny, svátku darů, svátku míru, svátku lásky dětí a rodičů. Vše hezké a dobré, ale střed, jádro, chybí. Když to takto píšu, musím myslet na dny svého dětství, kdy ořech byl vzácností a zlacení ořechů velkým předvánočním zážitkem. My děti jsme přitom někdy páchaly zbožný podvůdek: opatrně jsme ořechy otevřely, jádro vyndaly a snědly, skořápku pak zase slepily a ořechy pozlatily, aby pak na vánočním stromku zářily a leskly se. Neměly jsme z toho ale dobré svědomí, věděly jsme: uvnitř žádné jádro není. Tak nějak je tomu s osudem Vánoc dnes. Dělá se z nich svátek jakési obecné, mlhavé slavnostní nálady bez křesťanského jádra. „Moderní" lidé prohlásili Vánoce v době techniky už dávno za mrtvé a učinili z nich oběť pokroku.
My křesťané se však nemáme nechat zmást. I letos bude vánoční evangelium zvěstováno ve všech částech světa a miliony lidí mu uvěří. Malí i velcí půjdou k jesličkám, budou věřit, modlit se a zpívat a uprostřed utrpení a starostí se stanou vánočně radostnými lidmi. Je to přece cosi zvláštního, že tento tolikrát prohlašovaný za mrtvý svátek stále znovu žije a nachází víru. Důvod je ten, že v dítěti v jeslích se nám stává viditelnou dobrota a lidumilnost našeho Boha a že Vánoce jsou poselstvím radosti a míru – základních tužeb lidského srdce. Nezažili jsme snad v uplynulých týdnech, jak zesnulý Svatý otec Jan Pavel I. za pontifikátu pouhých 33 dnů dobyl srdce milionů lidí, a to nikoli velkými prohlášeními, nýbrž jen dobrotou svého srdce a radostností své povahy? Co říkal, bylo poselstvím chudým a trpícím, slova naděje, důvěry, bratrství a míru. Papež může zemřít, Vánoce ale nezemřou, protože jsou nesmrtelným svátkem dobroty a lidumilnosti našeho Boha.
Protože s Vánocemi brzy skončí opět i jeden rok, chtěl bych při ohlédnutí poděkovat všem milým krajanům za věrnost a horlivost, s jakou přicházeli na bohoslužby při četných poutích a krajanských setkáních. Sotva kdekoli se jejich počet snížil. Chtěl bych ale poděkovat i za mnohé
„Also berichtet die Frohbotschaft"
„In jener Gegend hielten Hirten Nachtwache bei ihrer Herde. Da trat ein Engel des Herrn zu ihnen und die Herrlichkeit des Herrn umstrahlte sie. Und sie fürchteten sich sehr. Der Engel aber sprach zu ihnen: Fürchtet euch nicht! Seht, ich verkünde euch eine große Freude, die allem Volk zuteil werden soll: Heute ist euch in der Stadt Davids der Heiland geboren, der Messias und Herr. Und dies soll euch zum Zeichen sein: Ihr werdet ein Kind finden, das in Windeln gewickelt ist und in einer Krippe liegt. Alsbald gesellte sich zu dem Engel eine große himmlische Heerschar, die Gott lobte und sang: Ehre sei Gott in der Höhe und Friede auf Erden den Menschen seiner Huld." (Lk 2,8 — 14)
Der Evangelist Johannes verkündet die gleiche Frohbotschaft in seiner Sprache: „Und das Wort ist Fleisch geworden und hat unter uns gewohnt. Und wir haben seine Herrlichkeit gesehen, die Herrlichkeit des Eingeborenen vom Vater: voll der Gnade und Wahrheit." (Joh. 1,14)
In den kommenden Weihnachtstagen werden wieder vielerlei Weihnachtsbotschaften an Menschen und Völker gerichtet werden, doch wird es meist nicht die christliche Weihnachtsbotschaft sein. Wenn ich aber als der von den deutschen Bischöfen bestellte Seelsorger für Heimatvertriebene deutscher Zunge aus Böhmen und Mähren-Schlesien ein weihnachtliches Wort schreibe, dann kann es nur die Botschaft des Weihnachtsevangeliums sein. Die gleiche Botschaft, die wir im Credo der hl. Messe bekennen: „Für uns Menschen und um unseres Heiles willen ist er vom Himmel herabgestiegen, er hat Fleisch angenommen durch den Heiligen Geist aus Maria der Jungfrau und ist Mensch geworden." Oder aber, was Millionen Menschen in vielen Sprachen im Engel des Herrn beten: „Und das Wort ist Fleisch geworden und hat unter uns gewohnt!" Übrigens ein gewaltiges Maß an Gnade, wenn dieses Gebet von uns täglich beim Angelusläuten in gleicher Gesinnung gebetet würde für den Frieden der Welt.
Man wird in diesen Tagen wieder viel reden von Weihnachten als dem Fest der Familie, vom Fest des Schenkens, vom Fest des Friedens, vom Fest der Kindes- und Elternliebe. Alles schön und gut, aber die Mitte, das Herzstück, fehlt. Wenn ich dies so schreibe, muß ich an die Tage der Kindheit denken, da eine Nuß eine Kostbarkeit und das Vergolden der Nüsse ein großes vorweihnachtliches Erlebnis war. Dabei haben wir Kinder manchmal einen frommen Schwindel begangen: Wir haben die Nüsse vorsichtig geöffnet, den Kern herausgenommen und gegessen, dann die Schale zusammengeklebt und die Nüsse vergoldet, die dann am Christbaum geglänzt und geleuchtet haben. Wir hatten aber kein gutes Gewissen dabei, wir wußten: es ist kein Kern darin. So ist das Schicksal des Weihnachtsfestes heute. Man macht Weihnachten zu einem Fest einer allgemeinen, vagen Hochstimmung ohne den christlichen Kern. Die „Modernen" haben Weihnachten im Zeitalter der Technik längst totgesagt und zu einem Opfer des Fortschritts gemacht.
Wir sollen uns aber als Christen nicht verwirren lassen. Auch in diesem Jahr wird das Weihnachtsevangelium in allen Teilen der Welt verkündet und von Millionen geglaubt. Kleine und Große werden zur Krippe gehen, glauben und beten und singen und mitten in Leid und Sorge weihnachtsfrohe Menschen werden. Es ist doch etwas ganz Eigenartiges, daß dieses so oft totgesagte Fest immer wieder lebt und Glauben findet. Der Grund dafür: weil im Kind in der Krippe uns die Güte und Menschenfreundlichkeit unseres Gottes sichtbar wird und weil Weihnachten eine Botschaft von Freude und Friede, den Grundsehnsüchten des Menschenherzens ist. Haben wir nicht in rückliegenden Wochen erlebt, daß der verstorbene Heilige Vater Johannes Paul I. in einem Pontifikat von nur 33 Tagen die Herzen von Millionen erobert hat, nicht mit großen Proklamationen, sondern allein durch die Güte seines Herzens und die Fröhlichkeit seines Wesens. Was er sagte, war eine Botschaft an die Armen und Leidenden, Worte von Hoffnung, Vertrauen, Brüderlichkeit und Frieden. Ein Papst kann sterben, Weihnachten wird nicht sterben, weil es das unsterbliche Fest der Güte und Menschenfreundlichkeit unseres Gottes ist.
Da mit Weihnachten bald auch wieder ein Jahr zu Ende geht, möchte ich rückschauend allen lieben Landsleuten Dank sagen für die Treue und den Eifer, mit dem sie zu den Gottesdiensten bei den vielen Wallfahrten und Heimattreffen gekommen sind. Kaum irgendwo ist die Zahl geringer geworden. Dank sagen möchte ich aber auch für die vielen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.