„Tak zní radostná zvěst"

„V té krajině byli pastýři, kteří v noci hlídali svá stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich bázeň. Anděl jim řekl: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nichž má Bůh zalíbení." (Lk 2, 8–14)

Evangelista Jan zvěstuje tutéž radostnou zvěst svým jazykem: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." (Jan 1,14)

Také v nadcházejících vánočních dnech se bude znovu šířit mezi lidmi a národy leckeré vánoční poselství, převážně však už ne to křesťanské. Píšu-li já, jako pastýř pro vysídlené krajany německé řeči z Čech a z Moravy-Slezska ustanovený německými biskupy, vánoční slovo, může to být jen poselství vánočního evangelia. Totéž poselství, které vyznáváme v kréd mše svaté: „Pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem." Anebo to, co se miliony lidí v mnoha jazycích modlí v Andělu Páně: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi!" Ostatně – jaká milost by to byla, kdybychom se tuto modlitbu modlili denně při andělském klekání se stejným smýšlením za mír na světě.

V těchto dnech se bude opět mnoho mluvit o Vánocích jako o svátku rodiny, svátku darů, svátku míru, svátku lásky dětí a rodičů. Vše hezké a dobré, ale střed, jádro, chybí. Když to takto píšu, musím myslet na dny svého dětství, kdy ořech byl vzácností a zlacení ořechů velkým předvánočním zážitkem. My děti jsme přitom někdy páchaly zbožný podvůdek: opatrně jsme ořechy otevřely, jádro vyndaly a snědly, skořápku pak zase slepily a ořechy pozlatily, aby pak na vánočním stromku zářily a leskly se. Neměly jsme z toho ale dobré svědomí, věděly jsme: uvnitř žádné jádro není. Tak nějak je tomu s osudem Vánoc dnes. Dělá se z nich svátek jakési obecné, mlhavé slavnostní nálady bez křesťanského jádra. „Moderní" lidé prohlásili Vánoce v době techniky už dávno za mrtvé a učinili z nich oběť pokroku.

My křesťané se však nemáme nechat zmást. I letos bude vánoční evangelium zvěstováno ve všech částech světa a miliony lidí mu uvěří. Malí i velcí půjdou k jesličkám, budou věřit, modlit se a zpívat a uprostřed utrpení a starostí se stanou vánočně radostnými lidmi. Je to přece cosi zvláštního, že tento tolikrát prohlašovaný za mrtvý svátek stále znovu žije a nachází víru. Důvod je ten, že v dítěti v jeslích se nám stává viditelnou dobrota a lidumilnost našeho Boha a že Vánoce jsou poselstvím radosti a míru – základních tužeb lidského srdce. Nezažili jsme snad v uplynulých týdnech, jak zesnulý Svatý otec Jan Pavel I. za pontifikátu pouhých 33 dnů dobyl srdce milionů lidí, a to nikoli velkými prohlášeními, nýbrž jen dobrotou svého srdce a radostností své povahy? Co říkal, bylo poselstvím chudým a trpícím, slova naděje, důvěry, bratrství a míru. Papež může zemřít, Vánoce ale nezemřou, protože jsou nesmrtelným svátkem dobroty a lidumilnosti našeho Boha.

Protože s Vánocemi brzy skončí opět i jeden rok, chtěl bych při ohlédnutí poděkovat všem milým krajanům za věrnost a horlivost, s jakou přicházeli na bohoslužby při četných poutích a krajanských setkáních. Sotva kdekoli se jejich počet snížil. Chtěl bych ale poděkovat i za mnohé

věta pokračuje na dalším listu ⟶