Péče o selské dědictví

při setkání západočeského selského školního společenství ve Würzburgu

Tři slunečné pozdně letní dny v podzimně pestrém würzburském vinařském kraji, který právě slavil své tradiční vinobraní, prožilo přes padesát bývalých účastníků kurzů někdejší německé západočeské selské školy při svém III. setkání se svým zakladatelem, mistrem selské vysoké školy a bývalým ministrem zemědělství Gustavem Hackerem v kruhu tohoto osvědčeného společenství.

Tradice čtrnácti běhů této někdejší vzdělávací instituce selské mládeže západních Čech se opět projevila i při tomto setkání, a to jak při společné modlitbě před jídlem a nedělní bohoslužbě v Kiliánském dómu, kde všichni zažili svěcení jedenácti jáhnů diecézním biskupem, tak zvlášť srdečně v poutním kostelíku „Maria im Weingarten" uprostřed vinic u Volkachu. Tam se ruch turistů na čtvrt hodiny proměnil v mariánskou pobožnost poté, co bývalé selské školačky, dojaty pohledem na Riemenschneiderovu řezbu Madony s růžencem, spontánně zanotovaly ještě z kurzů známou píseň „Meerstern, ich dich grüße…" a strhly tak všechny přítomné ke společnému zpěvu a tichému rozjímání.

Dojemná byla i vzpomínka na zesnulé se slovy Gustava Hackera, věnovanými zejména přátelům, kteří zemřeli od posledního setkání – Leopoldu Kindermannovi, Augustu Maierovi a Josefu Wittmannovi. Hodinový proslov bývalého hospodáře a preses kolpingovské obce, důstojného pana Dr. Franze Otta, přednesený na uvítacím večeru volnou řečí, poutavě přiblížil zkušenosti a zážitky kněze, pedagoga a politika a všechny posluchače strhl a hluboce zapůsobil. Za Svaz vyhnanců (BdV) a Sudetoněmecké krajanské sdružení Dolních Frank přinesl srdečné pozdravy jejich okresní jednatel Max Röhrl z Markt Eisensteinu – ten už odpoledne vedl prohlídku starého města a pak až do půlnoci potěšil svým mistrným hraním na citeru při společném zpěvu starých lidových písní útulnou náladu ve společnosti bývalých žáků.

Stejně nezapomenutelná pro všechny účastníky zůstane řeč váženého starého mistra Gustava Hackera na domovském večeru v sobotu, v níž se výstižně projevila osobnost tohoto ve cti zešedivělého selského vůdce a politika – potlesk dosvědčil, jak velmi mluvil všem z duše. Následný slib „Chceme…", jak se vždy společně pronáší při ukončení kurzu, předání zeleno-bílého odznaku nově příchozím podáním ruky a slavnostní „Když se všichni odvrátí…" na závěr této slavnostní chvíle byly pro všechny přítomné nezapomenutelným zážitkem. Společný zpěv mnoha lidových písní, jako „Kveť, jen kveť, mé letní obilí", „Už se stmívá na vřesovišti…" a dalších, doprovázený kytarou Franze Gürtlera a Adiho Böhma, ale i veselé vyprávění o kdysi bujném dění na kurzech a nejedna vzpomínka na krásný čas venkovské mládeže zazněly i v závěrečném slově Josefa Springera.

Velkolepostí rezidence, postavené chebským rodákem Balthasarem Neumannem, impozantní pevnostní stavbou a mnoha památkami tohoto dějinami prodchnutého hlavního města Dolních Frank byli všichni přátelé stejně nadšeni jako nádhernou vyjížďkou do Volkachu a výhledem z hostince Vogelsburg dolů do Mohanského trojúhelníku, kde barevné listnaté lesy a vinice kolem mohanské zákruty při zlatém západu slunce vytvářely jedinečně krásný obraz.

Závěrečná slova Hackera v neděli v poledne pak ještě jednou náležitě připomněla všechny vrcholy a zážitky a on srdečně poděkoval dosavadnímu organizátorovi setkání, Rudolfu Püchnerovi, za nesmírnou přípravnou práci, která tyto krásné dny umožnila. Bylo jen pochopitelné, že se všichni účastníci spontánně rozhodli sejít se příští rok ve stejnou dobu (5.–7. 10. 1979) znovu ve würzburském Kolpingově domě, a Püchner byl znovu pověřen přípravami. S přáním, aby se příště sešli zdrávi, odjeli všichni do svých většinou vzdálených domovů.

Pü — </invoke>

věta pokračuje na dalším listu ⟶