Překonat minulost

Od 23. do 26. února se ve Franken (Fichtelgebirge) sešli k rozpravě o situaci v Československu a o podmínkách pro demokratický socialismus českoslovenští emigranti, kteří museli opustit svou zemi po komunistickém uchopení moci v roce 1948 a po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Výsledek této rozpravy je shrnut v následujícím prohlášení:

Třicet let po nastolení totalitní politické diktatury v Československu se sešli lidé, kteří jako političtí exulanti museli opustit svou vlast. Setkali se ti, které z vlasti vyhnala diktatura KSČ v roce 1948, a ti, kteří před třiceti lety patřili k politickému táboru tehdejších vítězů a z vlasti byli vyhnáni teprve sovětskou okupací z srpna 1968 a následně nastoleným režimem.

Setkání bylo vedeno snahou všech účastníků překonat iluze a mýty o minulosti i současnosti Československa. Účastníci vycházeli z vědomí, že minulost nelze vymazat z dějin ani ze života jednotlivců a že staré omyly, chyby i starou vinu nelze zpětně změnit. Zároveň však vycházeli z přesvědčení, že minulost nepředstavuje nepřekonatelnou zátěž pro budoucnost. Při pohledu zpět na minulost však musí zvítězit pravda – ať se dotkne kohokoli. Pro budoucnost pak nesmí chybět vůle už neopakovat spáchané chyby.

Únor 1948 byl porážkou demokratických a humanitních ideálů, včetně socialistických demokratických ideálů. Byl vítězstvím totalitního principu, který popírá nedělitelnost lidských práv a politických svobod: postupně vylučuje z demokracie stále více skupin občanů, staví je mimo zákon a nakonec činí bezprávnou celou ovládanou společnost.

Po roce 1945 byly v Československu nejprve postaveny mimo zákon miliony občanů německé národnosti a princip odplaty zvítězil nad principem spravedlnosti a práva.

Po únoru 1948 byli mimo zákon postaveni ti občané, v nichž diktatura viděla politickou opozici vůči komunismu; v následujících letech to platilo pro všechny, kdo vystupovali kriticky vůči vládnoucí totalitní moci – až nakonec po srpnu 1968 byla spolu s ostatními občany postižena i velká část samotných komunistů.

Princip vylučování skupin občanů, které jsou diktatuře nepohodlné, z politických svobod a práv je i nadále základní oporou totalitní diktatury v Československu a naprostého podřízení této země sovětské nadvládě. Demokratická perspektiva a perspektiva národní a státní suverenity je bez překonání tohoto principu nemožná. Východiskem pro budoucnost proto může být jen uznání nedělitelnosti lidských práv a politických svobod pro všechny občany, bez ohledu na to, jaké mají vyznání, filozofické a politické přesvědčení.

„Charta 77" dokázala, že stoupenci demokratických a humanitních ideálů v Československu k tomuto poznání dospěli. Stejně tak stoupenci těchto ideálů žijící v politickém exilu vidí další smysl svého úsilí pro budoucnost v tom, aby se nedělitelnost lidských práv a politických svobod stala společně uznávanou základní hodnotou, bez rozdílu vyznání, filozofického a politického přesvědčení.

Richard Belcredi, Alexander Heidler, Karel Kaplan, Antonin Kratochvil, Zdenek Mlynar, Anastaz Opasek, Ludek Pachman, Jaroslav Pechacek, Vilem Precan, Jaroslav Selucky, Karel Skalicky, Jiří Slama, Rudolf Ströbinger, Pavel Tigrid.

Krajané, plaťte prosím včas svůj předplatitelský poplatek!

věta pokračuje na dalším listu ⟶