Příčiny a následky aneb dar a závazek

Pořád ta stejná námaha: přehrabovat se v minulosti a popisovat vzpomínky. Žít v přechodu. Mladí jsou tady doma a my mluvíme o domově jinde. Do Horního Slavkova (Schlaggenwald), který se nám stal cizím, vede už jen úzká pěšinka. Brzy zaroste.

Proč se člověk tak úporně drží místa svého původu? Proč jsme pořád takoví, když se přece všechno mění?

To, jak jsme se stali tím, čím jsme, musí mít počátek daleko v minulosti. Takový vývoj začíná v rodinách. Otec a matka od začátku své děti „kazí". Bohužel k tomu ještě přispěli prarodiče a zbytek příbuzenstva — Baa(n)socker. O zbytek se postarala tehdejší doba, kterou dnes už nelze soudit. Tak jsme se původem, společností a dobou po právu „zvrhli v svéhlavé lidi".

K dobru je třeba připočíst rodičům, že u nich jsme byli v bezpečí. Když se stmívalo, když blýskalo a hřmělo, když vyl vítr a bolela zima, hledali jsme u nich ochranu a zapomínali na své strachy. Měli nás rádi, dávali nám najíst, boty, košili a kalhoty — jak to poměry dovolovaly.

K uklidnění, proti nudě a ke krácení dlouhé chvíle večer, někdy i u postele nemocného, nám vyprávěli své příběhy, ze svého mládí říkanky, básničky a zpívali nám své písně. Každý měl jiné, mnohé byly stejné. Dnes něco z této choulostivé látky.

Nejdál do naší raného dětství sahá zřejmě dětská říkanka:

Jezdec na koni, sedlo je prázdné, Švéd přišel, všechno si odnesl. Vytloukl okna, odnesl olovo, ulil z něj kule, postřílel jimi všechny (děti)!

Seděli jsme na klíně u otce nebo u matky, dělali „hoppa reita" a pak nás se slovem „Bull!" najednou pustili, ale právě včas zase zachytili. Leknutí a legrace vedle sebe, a člověk prosil: „ještě jednou! ještě jednou!" Třicetiletá válka po třech stoletích v naší dětské pokojíčku, sedmiletá — nebo prusko-rakouská válka roku 66 — v dětské písničce „Unna Vetta Vei(t)l" s jeho nesplnitelnými přáními po čáku, šavli a koni.

Daleko do minulosti sahá i básnička ze staré čítanky našich rodičů „Boží zeď", která dávala tušit strach a nebezpečí ve světě venku. V nebezpečí války se matička modlí, aby blížící se nepřítel nenapáchal žádné neštěstí. Stane se nepředstavitelné: Bůh nechá odlehlé stavení zmizet v hustém sněžení a nepřítel projde kolem. Dánská válka 1864.

Se zaujetím jsem také naslouchal, když se vyprávělo, jak Siegfried zabil draka — příklad statečnosti přemáhající svět.

Turecká válka s princem Evženem by se dala zařadit k písničce „Dýmka" — „Bůh vás zdrav, staříku! Chutná dýmčička?" Jak hrdě ještě po mnoha letech recitovali starší všech 15 slok.

Hrdinou mého dětství ve pravém slova smyslu byl hostinský z Passeierského údolí — Andreas Hofer. Seznámil jsem se s ním, kdykoli moje matka znovu zazpívala tu píseň: „V Mantově v poutech seděl věrný Hofer…" Věrnost a lid nám nemohly být lépe znázorněny a jméno Tyrolsko od té doby pro mě — myslím, že pro nás všechny — dostalo zvláštní zvuk, který má dodnes.

Stačí několik příkladů, aby bylo vidět, jak byla pro mnoho generací válka trvalým motivem — nikoli proto, že bychom si ji přáli, ale proto, že byla lidu stále znovu vnucována.