Veselá předvánoční historka

Při svitu svíček v adventních večerech se mi každoročně vynořují z paměti vzpomínky na vánoční svátky mého dětství. Protože to, co jsme prožili v raném věku, se do mladé duše vryje tak hluboko, zůstává to nezapomenutelnější než zážitky z poslední doby. Před mým duševním zrakem táhnou nekonečné řady obrazů — jasné i temné, veselé i smutné, plné života i poznamenané smrtí. Všechny se spojují v barvitý obraz, na němž po letech ulpívá teplý nádech láskyplného stesku.

Protože mě vánoční čas vždy znovu tak dojímá vzpomínkami, ráda bych svým milým krajanům přinesla do jejich domovů trochu radosti. Proto jsem ze svého bohatého obrazu dětství vybrala jeden velmi veselý koutek a ráda bych tu vyprávěla skutečnou příhodu, kterou — jak doufám — všichni čtenáři přijmou jako veselý vánoční pozdrav.

Hrdinou tohoto příběhu je můj strýc Robert a odehrál se v adventním čase, kdy naší vlast nemilosrdně sužovala nezaměstnanost. Můj strýc byl zdatný mistr krejčovský, byl by ale mnohem raději svobodným myslivcem, neboť les s jeho zvěří miloval víc než šicí stroj. Zpočátku bydlel s rodinou v Poschitzau, ale začátkem třicátých let se přestěhoval do Janessenu, protože si tam kvůli blízkosti Karlových Varů sliboval lepší obživu. Stále silněji sílící světová hospodářská krize mu ale jeho počty zhatila, takže byl rád, když mu jeho přátelé z Poschitzau i nadále nechávali šít své „hadříky", a oni mu navíc stále znovu nabízeli možnost, aby se proplížil jejich lesy na lov. A protože měl můj strýc navíc rád svou rodnou vesnici, využíval každé příležitosti, aby se tam mohl podívat.

Když jednou před vánočními svátky došil oblek pro zákazníka z Poschitzau, oblékl si svůj „myslivecký hábit", nasadil klobouček, vzal oblek, který mu teta pečlivě zabalila do plátna, a vydal se na cestu.

Můj strýc Robert byl odjakživa štíhlý a houževnatý muž, který jako lasička hbitě a lehkonoze putoval z Janessenu přes Aich, „Zwerchstaffalu", „Vierza Noathelfu", „červený kříž" a „Sand" do Poschitzau. Nezastavilo ho přitom žádné počasí, ani denní či noční doba. Když se tak vydal na cestu kolem poledne, ležel nad krajinou předzimní chlad a mezi lesnatými výšinami se táhly cáry mlhy. Ale můj strýc přesto vesele kráčel svou cestou a cítil se svobodný jako pták ve vzduchu. V Poschitzau odevzdal „hadřík" a dostal za něj peníze. Pak ho to ale táhlo „na pivo" za přáteli do hostince, kde ho vždy přivítali s vděčným pokřikem a velkým veselím, neboť to byl veselý společník a dobrý vypravěč, kterému nevadilo, když občas smísil pravdu s básní — zvlášť pokud šlo o jeho zážitky z lovu.

Tak při popíjení a veselém povídání ubíhaly hodiny, až jeden z přátel mému strýci najednou nabídl ke koupi svou statnou kozu. V tehdejších krizových časech mohl být takový zvíře jen výhodou, neboť jeho nároky jsou nízké, kdežto mnohočlennou rodinu dokáže zásobit mlékem. Tato úvaha strýci i přes vypité pivo bystře probleskla hlavou, a po chvíli smlouvání se s přítelem dohodl. Koze uvázali kolem krku telecí provaz, a brzy nato stála se svým novým pánem před hostincem v tmavé noci. Hosté všichni unavení a rozjaření odešli domů a hostinští se také chystali jít spát.

Krejčí tedy vesele plácl svou kozu a zavolal „pojď, Haberl!", načež se oba vydali na cestu domů. Noc byla tehdy ale zvlášť tmavá, a přestože si strýc myslel, že zná každý pařez a každý kámen, přesto stále znovu klopýtal — a s ním samozřejmě i koza. Byl ale ve své pivní náladě natolik dobře naladěný, že zvíře pořád konejšil slovy „to je dobrý, Haberl!"

Když se pak ale po dobré půlhodině na okraji lesa strýcovy nohy zapletly do vymletého kořene stromu a on upadl jak dlouhý tak široký, přičemž mu z ruky vyklouzl telecí provaz s kozou, tu se mu vzteky nebezpečně vzedmula krev a klel jako dřevorubec.

Nakonec se se sténáním zvedl, začal zvíře hledat a volat: „Haberl, Haberl, kde jsi? Pojď sem! Pojď hned sem, hloupá kozo!"