Veselá předvánoční historka
Při svitu svíček v adventních večerech se mi každoročně vynořují z paměti vzpomínky na vánoční svátky mého dětství. Protože to, co jsme prožili v raném věku, se do mladé duše vryje tak hluboko, zůstává to nezapomenutelnější než zážitky z poslední doby. Před mým duševním zrakem táhnou nekonečné řady obrazů — jasné i temné, veselé i smutné, plné života i poznamenané smrtí. Všechny se spojují v barvitý obraz, na němž po letech ulpívá teplý nádech láskyplného stesku.
Protože mě vánoční čas vždy znovu tak dojímá vzpomínkami, ráda bych svým milým krajanům přinesla do jejich domovů trochu radosti. Proto jsem ze svého bohatého obrazu dětství vybrala jeden velmi veselý koutek a ráda bych tu vyprávěla skutečnou příhodu, kterou — jak doufám — všichni čtenáři přijmou jako veselý vánoční pozdrav.
Hrdinou tohoto příběhu je můj strýc Robert a odehrál se v adventním čase, kdy naší vlast nemilosrdně sužovala nezaměstnanost. Můj strýc byl zdatný mistr krejčovský, byl by ale mnohem raději svobodným myslivcem, neboť les s jeho zvěří miloval víc než šicí stroj. Zpočátku bydlel s rodinou v Poschitzau, ale začátkem třicátých let se přestěhoval do Janessenu, protože si tam kvůli blízkosti Karlových Varů sliboval lepší obživu. Stále silněji sílící světová hospodářská krize mu ale jeho počty zhatila, takže byl rád, když mu jeho přátelé z Poschitzau i nadále nechávali šít své „hadříky", a oni mu navíc stále znovu nabízeli možnost, aby se proplížil jejich lesy na lov. A protože měl můj strýc navíc rád svou rodnou vesnici, využíval každé příležitosti, aby se tam mohl podívat.
Když jednou před vánočními svátky došil oblek pro zákazníka z Poschitzau, oblékl si svůj „myslivecký hábit", nasadil klobouček, vzal oblek, který mu teta pečlivě zabalila do plátna, a vydal se na cestu.
Můj strýc Robert byl odjakživa štíhlý a houževnatý muž, který jako lasička hbitě a lehkonoze putoval z Janessenu přes Aich, „Zwerchstaffalu", „Vierza Noathelfu", „červený kříž" a „Sand" do Poschitzau. Nezastavilo ho přitom žádné počasí, ani denní či noční doba. Když se tak vydal na cestu kolem poledne, ležel nad krajinou předzimní chlad a mezi lesnatými výšinami se táhly cáry mlhy. Ale můj strýc přesto vesele kráčel svou cestou a cítil se svobodný jako pták ve vzduchu. V Poschitzau odevzdal „hadřík" a dostal za něj peníze. Pak ho to ale táhlo „na pivo" za přáteli do hostince, kde ho vždy přivítali s vděčným pokřikem a velkým veselím, neboť to byl veselý společník a dobrý vypravěč, kterému nevadilo, když občas smísil pravdu s básní — zvlášť pokud šlo o jeho zážitky z lovu.
Tak při popíjení a veselém povídání ubíhaly hodiny, až jeden z přátel mému strýci najednou nabídl ke koupi svou statnou kozu. V tehdejších krizových časech mohl být takový zvíře jen výhodou, neboť jeho nároky jsou nízké, kdežto mnohočlennou rodinu dokáže zásobit mlékem. Tato úvaha strýci i přes vypité pivo bystře probleskla hlavou, a po chvíli smlouvání se s přítelem dohodl. Koze uvázali kolem krku telecí provaz, a brzy nato stála se svým novým pánem před hostincem v tmavé noci. Hosté všichni unavení a rozjaření odešli domů a hostinští se také chystali jít spát.
Krejčí tedy vesele plácl svou kozu a zavolal „pojď, Haberl!", načež se oba vydali na cestu domů. Noc byla tehdy ale zvlášť tmavá, a přestože si strýc myslel, že zná každý pařez a každý kámen, přesto stále znovu klopýtal — a s ním samozřejmě i koza. Byl ale ve své pivní náladě natolik dobře naladěný, že zvíře pořád konejšil slovy „to je dobrý, Haberl!"
Když se pak ale po dobré půlhodině na okraji lesa strýcovy nohy zapletly do vymletého kořene stromu a on upadl jak dlouhý tak široký, přičemž mu z ruky vyklouzl telecí provaz s kozou, tu se mu vzteky nebezpečně vzedmula krev a klel jako dřevorubec.
Nakonec se se sténáním zvedl, začal zvíře hledat a volat: „Haberl, Haberl, kde jsi? Pojď sem! Pojď hned sem, hloupá kozo!"
Eine heitere Vorweihnachtsgeschichte
Beim Kerzenschein an den Adventabenden steigen alljährlich die Erinnerungen an die Weihnachtsfeste meiner Kindheit aus dem Gedächtnis hoch. Weil sich das Früherlebte so tief in die junge Seele eingraben kann, bleibt es unvergessener als Erfahrenes aus den jüngsten Tagen. Unendlich viele Bilder gleiten an meinem geistigen Auge vorbei — helle und düstere — heitere und traurige — lebensvolle und todumwehte. Alle zusammen vereinen sich zu einem farbenreichen Gemälde, dem nun nach Jahren der warme Schimmer von liebevoller Wehmut aufgelegt ist.
Da mich die Weihnachtszeit immer wieder so erinnerungsvoll bewegt, möchte ich meinen lieben Landsleuten gern ein wenig Frohsinn mit in ihr Heim bringen. Deshalb habe ich aus meinem reichen Kindheitsbilde ein sehr heiteres Eckchen herausgesucht und möchte hier eine wahre Begebenheit erzählen, die — wie ich hoffe — als ein fröhlicher Weihnachtsgruß von allen Lesern aufgenommen wird.
Der Held dieser Geschichte ist mein Onkel Robert, und geschehen ist sie in einer Adventszeit, als die Arbeitslosigkeit erbarmungslos unsere Heimat beherrschte. Mein Onkel war ein tüchtiger Schneidermeister, er wäre aber viel lieber ein freier Jäger gewesen, denn er liebte den Wald mit seinen Tieren mehr als die Nähmaschine. Zunächst wohnte er mit seiner Familie in Poschitzau, zog aber dann anfangs der dreißiger Jahre nach Janessen, weil er sich dort wegen der Nähe zu Karlsbad ein besseres Fortkommen versprach. Jedoch die immer stärker aufkommende Weltwirtschaftskrise ließ seine Rechnung nicht aufgehen, so war er froh, wenn seine Freunde in Poschitzau ihre „Gwandln" weiterhin bei ihm arbeiten ließen, und sie boten ihm sogar immer wieder die Möglichkeit, in ihren Wäldern zu pirschen. Weil mein Onkel zudem sein heimatliches Dorf liebte, nützte er jede Gelegenheit um dorthin zu kommen.
Als er einmal vor dem Weihnachtsfest den Anzug für einen Kunden aus Poschitzau fertiggenäht hatte, zog er das „Jagergwandl" an, setzte sein Hütl auf, nahm den Anzug, den die Tante sehr säuberlich in ein Leinentuch verpackt hatte und wanderte los.
Allzeit war mein Onkel Robert ein schlanker und drahtiger Mann gewesen, der wieselflink und leichtfüßig von Janessen über Aich, die „Zwerchstaffala", die „Vierza Noathelfa", das „routa Kreiz" und dem „Sand" nach Poschitzau wanderte. Er ließ sich dabei von keinem Wetter, aber auch von keiner Tages- oder Nachtzeit abhalten. Als er nun so um die Mittagsstunde loszog, lag vorwinterliche Kälte über dem Land, und Nebelschwaden ballten sich zwischen den Waldeshöhen. Aber mein Onkel schritt dennoch fröhlich seines Weges und fühlte sich frei wie der Vogel in der Luft. In Poschitzau lieferte er das „Gwandl" ab, und er bekam sein Geld. Doch nun zog es ihn „auf ein Bier" zu seinen Freunden ins Wirtshaus, wo er auch immer mit einladenden Zurufen und vieler Gaudi aufgenommen wurde, denn er war ein lustiger Gesellschafter und guter Erzähler, wobei es ihm nicht darauf ankam, auch einmal die Wahrheit mit der Dichtung zu vermischen, besonders wenn es um seine Jagderlebnisse ging.
So verrannen beim Trunk und dem munteren Geplauder die Stunden, als plötzlich einer der Freunde seine stramme Ziege meinem Onkel zum Kauf anbot. Bei den damaligen Krisenzeiten konnte der Besitz eines solchen Tieres nur von Vorteil sein, denn seine Ansprüche sind gering, wogegen es aber eine mehrköpfige Familie mit Milch versorgen kann. Diese Überlegung ging dem Onkel trotz des genossenen Bieres haarscharf durch den Sinn, und er wurde nach einigem Handeln mit dem Freund einig. Um den Hals der Ziege wurde ein Kälberstrick gebunden, und bald stand sie mit ihrem neuen Herrn vor dem Wirtshaus in der stockdunklen Nacht. Die Gäste waren alle müde und angesäuselt heimgegangen, und die Wirtsleute wollten auch schlafen gehen.
Da gab der Schneider frohgemut seiner Ziege einen Klaps und rief „kumm Haberl!", wobei sich beide auf den Heimweg machten. Aber die Nacht war eben damals besonders dunkel, Obwohl mein Onkel jeden Stock und jeden Stein zu kennen glaubte, stolperte er doch immer wieder und mit ihm natürlich auch die Ziege. Doch er war in seiner Bierseligkeit gut gelaunt genug, um das Tier stets mit „s'is scho gout, Haberl!" zu beruhigen.
Als sich dann allerdings nach einer guten halben Stunde am Waldrand Onkels Füße an einer ausgeschwemmten Baumwurzel verfingen, und es ihn der Länge nach hinschlug, wobei ihm der Kälberstrick mit der Ziege daran entglitt, da wallte vor Zorn sein Blut gefährlich auf, und er fluchte wie ein Holzknecht.
Endlich erhob er sich unter Stöhnen, begann nach dem Tier zu suchen und zu rufen: „Haberl, Haberl, wou bist dann? Dou kummst her! Kummst glei her, damischa Ziech!"
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.