⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Zvláštní radost nám dělala vlastnoručně postavená jízdní kola. Jenže tehdejší „veloziped" nelze srovnávat s dnešním jízdním kolem; tak aristokratické takové kolo nebylo. Většinou nemělo pryžové obutí. Když už ho někdo slepil dohromady, pak měl kolem ráfku svázán nanejvýš plný gumový pás, který se našel na pozemku opuštěného dolu. Ba i kola ze starých dětských kočárků musela posloužit, s nimi se svištělo dolů z „Koppelhofu", přičemž vozidlo se většinou taky rozbilo, protože bylo drženo pohromadě jen starým drátem. Pády nám nevadily. Bylo v tom vždycky i kus štěstí, že jsme neutrpěli vážnější zranění. Ale úplně nejkrásnější byly naše sáňkařské výpravy. Pan Köhler z kožedělné továrny Roßmeisl často nechal uhelné sáně stát před svým domem u silnice. Této příležitosti jsme využívali. Tiše jsme tyto Hudlovy sáně, které přes den vozily uhlí z novosedelské oblasti (Neusattl), odvedli od domu. Táhli jsme je až do Krásna k garbírně Ruppert. Cestou se přidalo ještě několik odvážných mužů. Odtud pak začala jízda. Řídil jsem je většinou já a Emil Karner, oba s brusličkami na nohou. Hudlovy sáně pobraly deset i více osob. Dodnes je mi záhadou, proč sáně tak lehce ujížděly. Byla to velmi vysoká rychlost, kterou na tomto úseku nabíraly. Na brzdění a zastavení nebylo možné ani pomyslet. Tak jsme se s velkým halasem a hlasitým křikem řítili Horním Slavkovem a dolů přes náměstí. Ačkoli četnictvo náš rej nevidělo rádo, nikdy nás nechytilo. Zastavit sáně stejně nešlo, ať by se postavili kamkoli. Později jsme si pak sami postavili vlastní sáně, ovšem už se na ně nevešlo tolik lidí. Ještě mnoho krásných klukovských vzpomínek mi táhne hlavou. Rád je nechávám plynout kolem sebe. Pak jsem vždycky doma — na své „Hou" — ve „Steigerhäuslu", na které nikdy nezapomenu. Tam byla svoboda, kterou mám na mysli.

Oswald Schiener (Darmstadt)

věta pokračuje na dalším listu ⟶

DOMOV

Domove, jak jsi býval krásný, ale když jsem tě znovu spatřila, co jsem to jen měla vidět? Kam jsi zmizel, můj milovaný rodný dome? Kdo dnes vyhlíží z našich oken?

Cizí tváře, cizí fasády, cizí bytosti. Šedivo a rozpad, žádný nápis už nelze přečíst. Tak smutný ten pohled, tak prázdné to město, kam se poděli sousedé, kteří tu kdysi bývali?

Jen Bůh sám ví, co jsme museli snést. Proto hlavu vzhůru; nedívej se zpátky! Domov se už nevrátí. Ale myšlenky bývají doma často, to je to štěstí.

Resi Rehr, roz. Petpaul

(Myšlenky po shledání s mým rodným městem)