Narodil jsem se a vyrostl ve starém „Steigerhäuslu" (Domku hlídače). Už moji prarodiče tam měli svůj domov. Byl to důvěrný starý dům. Ačkoli navenek nevypadal nijak honosně, ukrýval ve svém nitru útulnost a domáckost. Krátce řečeno, člověk se tam cítil doma. Tento útulný domov stál na okraji Horního Slavkova (Schlaggenwald), a to na jižní hranici k Krásnu, a tomuto kousku Horního Slavkova se říkalo „Hou" („Hub"). K této čtvrti nepatřilo příliš mnoho budov. Nejreprezentativnější bylo Annaheim, později přejmenované na Jahnheim. Ke třem hostincům, které tato malá osada už měla, přibyl ještě čtvrtý — právě Jahnheim.

„Hub" neboli „Hou" protínala státní silnice, která vedla z Lokte přes Horní Slavkov a Krásno do Plzně. Po obou stranách silnice stálo těch pár domů a díky této silnici byl náš rodný městeček průmyslově dobře zpřístupněn. Byla tam porcelánka Sommer a Matschak, dále bývalá zlatopřádelna, v níž byla umístěna továrna na kočáry. Po první světové válce se tam vyráběly hlavně cikánské vozy, které jsme my kluci po dokončení obdivovali cestou do školy; později tam byla soustružna a poté punčochárna, které tyto zdi hostily. Třetí budovou byla knoflíkárna. Tento podnik se neudržel, a tak z něj později vznikla pekárna. Ale ani toto řemeslo nemělo dlouhého trvání. Na počátku dvacátých let si na pravé straně silnice — vzato od „Hub" směrem k Hornímu Slavkovu — postavila rodina Völklů (Völkl-Schuster) na příkrém svahu dřevěný domek. Zase na levé straně stejným směrem byla porcelánka Grosse. Poskytovala tam po nějaká léta pár pracovních míst. Za ní pak stál hostinec „U Gustla Kolba". Útulná hospůdka, kam se rádo zašlo po procházce. Hned vedle bylo Jahnheim, k němuž od státní silnice vedla alej. Přímo u státní silnice vítal příchozí „Steigerhäusl", na němž byla umístěna pamětní deska, kvůli které se leckterý automobilista zastavil, aby si ji vyfotografoval. Deska byla na památku jistého Woitecha z Lokte. Co to s tímto mužem vlastně mělo za souvislost, mi nikdy nikdo nevysvětlil. Snad to byl básník? Šel-li člověk od silnice kolem „Steigerhäuslu", dostal se do „Pinge". „Pinge" neboli „Schützenhaus" (Střelnice), jak se jí také říkalo, je jistě všem Slavkovákům dobře známá. Nad „Pinge" ležel „Hubhof", což byla zase samostatná část Horního Slavkova. Ale k „Hou" patřil ještě „Koppelhof"; tehdy v něm bydlely tři rodiny. Šel-li člověk po silnici kousek dál směrem ke Krásnu, dostal se k „Horní Hou". Tam stál hned za Bergmannsrastem (hornickým odpočívadlem) hostinec Wognera Waoltla — čili „U pohodlí". Obě části obce, ačkoli patřily ke dvěma různým obcím — „Horní Hou" byla na krásenském katastru — žili obyvatelé tohoto území ve svornosti a míru. I my kluci jsme si dobře rozuměli, ačkoli jsme chodili do dvou různých škol, a přece jsme byli sousedé. Název „Hub" bude patrně odvozen od staré míry. Jak velká tato míra je, to bohužel nedovedu udat. S hornictvím, které tam bylo ještě do konce první světové války velmi čile provozováno, to jistě nějakou souvislost mělo.

Co mě vlastně přimělo napsat jednou o tomto koutku země, jsou moje vzpomínky na mládí. Přitom bych chtěl obzvlášť zdůraznit pocit svobody, který jsem tam prožíval já i jistě všichni, kdo tam kdysi žili. Tak svobodně jako na „Hou" nejspíš žádný mladý člověk nevyrůstal. Kdo chtěl, nemusel s nikým přijít do styku. S nikým nikdy nedošlo k žádné hádce. Ano, žil tam nejmírumilovnější lidský rod. My děti jsme v pěkném ročním období — na jaře, v létě a na krásném podzimu — mohli udělat z celého okolí nebezpečné teritorium. Krásné ovocné zahrady nás často velmi lákaly. Ale nikdy nedošlo ke skandálu kvůli tomu, že jsme se pokochali cizím ovocem. Také rybičky v rybnících sváděly k tomu, vylovit je z jejich živlu. Dlouhá cesta do školy nám ve všech ročních obdobích poskytovala mnoho zábavy. Zvlášť náhonový potok (Flutbach), který nedaleko silnice zurčel svým korytem, nás okouzloval. Tam jsme si mnohokrát vyzkoušeli svoje skokanské umění. Často se stalo, že si někdo dal nedobrovolnou koupel, protože přecenil sílu ve svých nohou. Nu, jako u všech dětí, byla i tady škodolibá radost nad tím veliká. Jenomže ten ubožák pak musel strávit několik hodin v mokrém oblečení ve školní lavici, ať jsme kalhoty a kabáty předtím sebevíc pevně vyždímali. Ale tahle bída se dala snáze překonat, než kdyby se ono neštěstí přihodilo cestou domů ze školy. Protože tam rodiče nechápali žádnou legraci. Fackám jste byli jisti, pokud ne ještě horšímu, jako ranám vařečkou nebo kalhotovým opaskem, který tehdy byl z jiného materiálu a nebyl jen ozdobně omotán kolem břicha, jak to ukazuje dnešní móda. My kluci jsme byli prostě z jiného těsta. Jak drsná byla naše skutečnost, tak tvrdí jsme byli i my sami. Nejraději jsme se my „Houenerové" pouštěli do potyček s měšťanskými žáky a žákyněmi, kteří putovali z Krásna do Horního Slavkova. Zvlášť v zimě, tam se odehrávaly sněhové bitvy, které se daly přirovnat k opravdové válce. Ale policie se do toho nezapojovala, i když to jednoho nebo druhého někdy pořádně zasáhlo. Protože mazaní tam občas přimíchali do sněhové koule kámen, a když taková koule zasáhla, což se stávalo často, vznikaly pěkné boule nebo i tržné rány. Přitom se muselo držet jazyk za zuby, protože doma by pak bylo ještě jednou nařezáno.

věta pokračuje na dalším listu ⟶