Vánoční úvahy

Jaký shon je dnes vidět v předvánočním čase ve městech s nákupními centry. Všude v pestrých, křiklavých barvách jsou na regálech vyrovnány zboží. Jaká obrovská nabídka kořalek — s tím by náš Walterd Mani (Kořalka Mani) už nemohl konkurovat, protože jemu stačilo namíchat jen rum a snad pro znalce ještě koňak. Celé obchodování je dnes zaměřeno jen na obrat a obrovské zisky. Obaly mají zákazníka za každou cenu svést ke koupi. Lidé, kteří mají tuto rozprostřenou nádheru vstřebat, jsou často sváděni k unáhleným nákupům, které se pak po klidnějším zvážení odloží někam do kouta a člověk už na ně nechce být ani připomínán. Zůstává z toho jen mrzutost.

Jak zcela jinak probíhalo opatřování dárků na Vánoce v opuštěné domovině. Pečlivě se zvažovalo, jaké jsou finanční prostředky, co je nejvíce potřeba a kde lze vysněnou věc pořídit nejvýhodněji. S veselou myslí se chystaly přípravy na nejdůvěrnější svátek roku.

Nejen děti se v adventním čase těšily s očekáváním na nejkrásnější svátky roku a na blížící se Ježíška, i vyzrálejší a starší lidé byli v tomto čase pohlceni očekáváním. Mohlo to být dáno i samotným ročním obdobím — sníh tehdy ležel často vysoko a žádní znečišťovatelé zvenčí obci nic neublížili. Jen v samotné obci bylo třeba nejeden popelník s popelem rozsypat na strmé cesty a kočičí hlavy dlažby, protože jiný posypový materiál nebyl, aby se spoluobčanům zajistila bezpečná chůze. Nebylo žádného zbytečného harampádí, které by se prostě někam vyhazovalo. Příroda byla čistá a neposkvrněná. Vše, co člověk vlastnil, bylo většinou zděděno nebo darováno z generace na generaci. Nikde nelétaly matrace právě zesnulé babičky někam na pole nebo jiné památky kdovíkam. Člověk byl ještě příliš spjat se starým, tradičním způsobem života. Doma se nikomu nezdálo nic zvláštního na tom, čas od času vysypat plný popelník do potoka. Jen se přitom nesměl nechat přistihnout, protože i tehdy už byli takoví hříšníci proti životnímu prostředí zadrženi. Teď jsem trochu odbočil. Když se člověk začne zamýšlet, vplíží se mezi to spousta vzpomínek.

Ano, ten čistý sníh na našich kopcích kolem města, jak křupal pod hrubými botami, které jsme v našem kraji museli nosit, aby nám nohy zůstaly zdravé. Jak by se dalo zapomenout na to třpytění, které za tmavých večerů při slabém měsíčním svitu člověku zářilo vstříc. Nejeden si ještě vzpomene, jak útulné bylo, když za úplňku bylo na náměstí zhasnuto veřejné osvětlení a tlumeně zněl šum lidí procházejících se kolem.

Mnoho obchodů s velkými výklady v našem městečku nebylo. Tehdy se nenacházely tak honosné výkladní skříně, jaké vídáme dnes. I v sousedních Karlových Varech lze dnes mluvit o skromných výlohách. Ani nabídka zboží se nedala srovnávat s dnešní. Přesto to bylo útulnější. Člověk se podíval do výlohy u textilního obchodu Endisch na náměstí, u hraček zase u výlohy rodiny Wolfových občas postál. Kvůli větší nabídce jelo mnoho krajanů do Karlových Varů. Většinou se ale jezdilo vlakem z Tepličky (Töppeles). Cesta z Horního Slavkova (Schlaggenwald) do Tepličky byla vždy schůdná, protože ji dříve vyšlapávali dělníci pracující v tepličské porcelánce a později mnozí, kteří chodili za prací do Karlových Varů. Nákupy se dělaly s rozvahou a s předchozí radostí. Nikdo nespěchal a nikdo nikoho nehonil ani netlačil. I ve tři adventní neděle, kdy se v Karlových Varech ve „Schützenhausu" konala prodejní výstava, mohl člověk dělat své nákupy s naprostou klidnou myslí.

Když měl člověk všechny dárky pro Ježíška pohromadě, uložil je na dobré místo, kde by je slídil nenašel. Nu, v našich starých domech bylo dost dobrých úkrytů. Dárkem od Ježíška se chtělo právě překvapit a na to se člověk sám těšil. Se zbytečným opětovným zabalováním do zvláštního papíru se nikdo nezdržoval. Doma stály nebo pěkně srovnané ležely všechny dárky pod stromečkem, který byl u převážné části obyvatelstva většinou smrček, jenž si mnozí bez vědomí hajného přinesli sami z lesa v pozdním odpoledni adventního času. Bylo prostě větší zábavou vybrat si stromeček sám, protože měl být pěkně vyrostlý a bez chyby. Zdá se, že se toto „mopsení" Ježíškovi líbilo, protože jsem nikdy neslyšel, že by byl někdo, kdo si takto přinesl stromeček, přistižen. Také z těchto stromečků vycházela zvláště srdečná lesní vůně a ta se ještě zesílila, když byl ozdoben těmi nejkrásnějšími „cukrovými kousky". Nejedno cukrové čertík (Dukatenscheißerle) nastavovalo divákovi svůj lesklý zadeček z větvičky a tomu se sbíhaly sliny při pomyšlení, že si ho brzy bude moci ukrást a sníst.

věta pokračuje na dalším listu ⟶