Škola začíná – zase je tu podzim
Začátek školy a podzim k sobě vždycky patřily.
Co nám kulturní zvyklosti vtiskly jako neúprosný řád, to vnější rámec — pestré barvy podzimu, nové kalhoty nebo nový sváteční kabátek — slavnostně a natrvalo uložil do naší paměti.
Nástup do školy a začátek školního roku, spolužáci stejného věku — to všechno se stalo trvalým vlastnictvím naší paměti. Napětí z tohoto opakujícího se okamžiku jistě s přibývajícími školními roky trochu opadalo, ale zůstávala v něm ta směs úzkostného očekávání a bezstarostné živosti, podzim a naděje — a proto na tu dobu ve vzpomínkách vzpomínáme tak rádi.
Co píšu, platí pro všechny, kdo se narodili v roce 1928 a v roce 1934 byli v Horním Slavkově (Schlaggenwaldu) „zapsáni" a nastoupili do školy, platí i pro několik ročníků před nimi a ještě pár po nich — vše z mého pohledu.
Když se koncem srpna svezly poslední fůry obilí, mladší žáci, kteří kvůli rodině, prarodičům a dalším povinnostem pomáhali na poli, už tolik potřeba nebyli. Teď se mohl znovu navázat kontakt se spolužáky, přerušený na prázdniny. Prázdninová parta se držela hlavně podle sousedských vztahů, ale většinou byly rozhodující společné zájmy — ježci, žáby, čolci, vodní brouci nebo čmeláčí hnízda, houby, bobule, skály nebo les. Při tomto hledání kontaktů se teď probíralo, jak bude uspořádané sezení, kdo bude sedět vedle koho, jaký bude asi učitel, jeho vlastnosti, zvláštnosti a slabiny. Před rokem 1938 začínal nový školní rok vždy školní mší, později se zavedl zvyk zahajovat tento významný den apelem (nástupem). Toto slovo, u nás dřív neužívané, bylo mimochodem jedno z prvních, které k nám po připojení přišlo ze slovníku Staré říše — tvrdě znějící a v sobě skrývající neštěstí. Jakým způsobem jsme se dozvídali den a hodinu začátku školy, už nevím. Dobře si ale pamatuji začátek takového dne.
Začnu v horním kostele: cestou tam jsme se už trochu shromažďovali, pak jsme seděli v zadních lavicích, ve tmě dolního kůru, během mše jsme se domlouvali posunky a jakmile pan děkan rozdával svěcenou vodu a procházel podél našich lavic, hnali jsme se — stejně jako starší žáci v houfu — dolů po kostelních schodech. Dospělým, kteří se za námi dívali, z toho bylo úzko a žádný učitel tomu řítícímu se stádu nestačil. Rozjezd nabraný z kopce vydržel přes Schmaolzplatzl až nahoru na Zähplaotz. Starý pan Gassner nás tam sice ještě chvíli nechal čekat, ale ani tak nedokázal při otevírání ctihodných školních dveří zbrzdit náš nápor. Škola nás měla zase u sebe!
Než jsme vystoupali do světlých výšin horních pater, kde sídlily vyšší třídy, museli jsme projít — a někdy i protrpět — temným přízemím.
Ve třídách, kde k vybavení ještě patřil bílý smaltovaný umyvadlový hrnek, se mísila známá, těžko popsatelná školní vůně naolejovaných podlah, suchého prachu a vůně čerstvého karbolinea z zadních místností budovy s čistým vzduchem našich plic. Napůl sklíčeni vzpomínkou na slabé výkony minulého školního roku, napůl plni zvědavosti, jsme čekali na nového učitele nebo novou slečnu, v naději, že tentokrát to bude lepší a osud nám do cesty nepostaví nepřekonatelné překážky. Tam, kde učitelé netušili nic o našich domluvách nebo si při prvním setkání dost nevšímali toho, jak jsme si sedali, seděli jsme tak, jak jsme si přáli. Někteří se cpali do první lavice; já jsem s dalšími, už od 4. školního roku, dával přednost poslední. V první třídě nás ještě sadila učitelka podle svého. Měli jsme tehdy paní Gerstnerovou, kterou jsme všichni nazývali „slečna". Byl mezi námi jeden, který chtěl bezpodmínečně za svým bratrem do 2. třídy. Kvůli jeho neústupnému chování ho musela učitelka několikrát znovu přesazovat. Při těchto scénách, na nás všechny „velmi působivých", tekly po několik dní hojné slzy.
Die Schule fängt an – Herbst wird es wieder
Die Schule fängt an – Herbst wird es wieder
Schulanfang und Herbst gehörten zusammen.
Was Kulturvermittlung uns als eherne Ordnung aufzwang, wurde vom äußeren Rahmen durch die bunten Farben des Herbstes, durch die neuen Hosen oder ein neues Frackl — festlich — bleibend in unser Gedächtnis gehoben.
Schuleintritt und Schulanfang, die gleich altrigen Kameraden wurden zum unverlierbaren Besitz. Sicher hat die Spannung auf dieses wiederkehrende Ereignis mit der steigenden Zahl der Schuljahre nachgelassen, verbunden blieben bange Ungewißheit und unbekümmerte Lebendigkeit, Herbst und Hoffnung — und deshalb haben wir auch in der Erinnerung diese Zeit so gern.
Was ich schreibe, gilt für alle, die 1928 geboren und 1934 in Schlaggenwald „eingeschrieben" wurden und zur Schule kamen, gilt für etliche Jahrgänge davor und noch einige danach — alles aus meiner Sicht.
Wenn Ende August die letzten Fuhren Korn abgeladen waren, wurden die jüngeren Erntehelfer, die durch Elternhaus, Großeltern und andere Zwänge mit dem Feldbau zu tun hatten, nicht mehr so stark in Anspruch genommen. Jetzt konnte der zu den Klassenkameraden unterbrochene Kontakt wieder aufgenommen werden. Ferienbande wurden überwiegend mehr nach nachbarschaftlichen Beziehungen unterhalten, meist jedoch waren gemeinsame Interessen für Igel, Frösche, Molche, Wasserkäfer oder Hummelnester, für Pilze, Beeren, Felsen oder Wald ausschlaggebend. Nun wurde bei dieser Kontaktsuche Sitzordnungen, Banknachbarschaften, der zu erwartende Lehrer, seine Eigenschaften, Besonderheiten und Schwächen besprochen. Vor 1938 begann ein neues Schuljahr immer mit einer Schulmesse, danach wurde es üblich diesen herausgehobenen Tag mit einem Appell zu beginnen. Dieses bei uns nicht gebräuchliche Wort übrigens war eines der ersten, das beim Anschluß aus dem Sprachschatz des Altreichs — hartklingend und Unheil in sich bergend — bei uns eingeführt wurde. Auf welche Weise wir Tag und Stunde des Schulanfangs erfuhren, weiß ich nicht mehr. Gut erinnern kann ich mich an den Anfang eines solchen Tages.
Ich will in der oberen Kirche beginnen: Am Weg dorthin sammelten wir uns schon ein wenig, saßen dann in den hinteren Bänken im Dunkeln des unteren Chores, verständigten uns während der Messe durch Zeichen und sprangen, wenn der Herr Dechant Weihwasser austeilte und an unseren Bänken entlang ging — wie die älteren Schüler in einem Karree (Karriere) die Kirchstaffel hinunter. Den uns nachblickenden Erwachsenen wurde Angst und Bange und kein Lehrer konnte dieser vorwärtsstürmenden Herde folgen. Der so bergab gewonnene Schwung reichte über das Schmaolzplatzl bis auf den Zähplaotz hinauf. Der alte Herr Gassner ließ uns dann zwar noch eine Weile warten, konnte aber trotzdem beim Öffnen der ehrwürdigen Schultür unser Drängen nicht bremsen. Das Schulhaus hatte uns wieder!
Vor dem Aufstieg zu den lichten Höhen der oberen Stockwerke, in denen die höheren Klassen untergebracht waren, mußte das dunkle Erdgeschoß durchschritten, aber auch manchmal durchlitten werden.
In den Klassenzimmern, in denen noch ein weißer Emailnapf zur Ausstattung gehörte, vermengte sich der bekannte — schwer zu beschreibende — Schulgeruch von geölten Fußböden, trockenen Staub und dem Geruch frischen Karbolineums von den rückseitigen Räumen des Hauses, mit der reinen Luft unserer Lungen. Teils beklemmend aus der Erinnerung an die schwachen Leistungen des vergangenen Schuljahres, teils voll Neugier, erwarteten wir den neuen Lehrer oder auch das neue Fräulein, hoffend, es möge diesmal besser werden und ein gütiges Geschick keine unüberwindliche Hürden errichten. Dort, wo Lehrer von unseren Absprachen nichts ahnten oder die Sitzordnung in der ersten Begegnung nicht genügend beachteten, saßen wir dann, wie wir es wünschten. Es gab solche, die zwängten sich in die erste Bank; ich zog mit anderen, schon ab 4. Schuljahr, die letzte vor. In der ersten Klasse wurden wir noch gesetzt, wie es die Lehrerin wollte. Wir hatten damals Frau Gerstner, von uns allen Fräulein bezeichnet. Einer war dabei, der wollte unbedingt zu seinem Bruder in die 2. Klasse. Durch seine unnachgiebige Haltung mußte er mehrmals gesetzt werden. Bei diesen, auf uns alle „eindrucks-vollen" Szenen, flossen einige Tage lang reichlich die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.