Něco pro posvícení! Něco pro posvícení!
Posvícení je tu, posvícení je tu, lidičky, pojďte do tance, muzika hraje ty nejkrásnější kousky, valčík, polka, všechno se jen točí. Víno a pivo hospodský už zředil vodou, aby z toho člověku nebylo přece jen příliš veselo, ženské zase napekly koláčů, plné truhly, jako kolo od vozu, na dlani se to lepí, a ještě do toho někdo kousne, a hned to někoho vytáhne – strejdu rovnou do kola. Podlaho, podlaho, jen tiše, jen tiše, strejda s tetou se točí dokola. Děvčico, děvčico, hejsa hop, zůstaň furt veselá.
Kempf
Ebbas für d' Kirwa!
Ebbas für d' Kirwa!
Kirwa is, Kirwa is, Leutla gaeiz zan Toanz,
D' Musich spielt di schoinstn Stickla,
Waolza Polka woizös wolz.
Wei(n) u Boia haout da Wirt scho gwassert,
daz haolt joa koin Rausch greoingn solz,
d' Weiba doi habn Kuchn bachn,
Trümma woi a Wognroad,
haondhauch Tschmier, draf beißt no eine,
reißt enks Mal an Ongl grod.
Diel, Diel, schoi stad, schoi stad,
da Onl mit da Wawa draht.
Moidl, Moidl, Juchahoppsassa,
bis fröi imma dra.
A. Kempf
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Opravdová historka
Opravdová historka
Po první světové válce jsem se dostal do horňoslavkovského (Schlaggenwaldského) městského zastupitelstva a bylo mi svěřeno sociální oddělení, pod které spadaly i chudobince jako „Stará škola, Hospital, Sichenhaus (lidově Sechhäusel)" a další. Práce v tomto oddělení bylo opravdu hodně. To, co bych označil za pravou historku, se týká „Sichenhausu", ve kterém tehdy bydlely dvě strany, totiž Wirlitsch — zvaný Kubisch — a Peter (Peiter Pf.). Ten druhý za mnou přišel a stěžoval si na pojídače psího masa Wirlitsche/Kubische. Poprosil mě, abych přišel do Sichenhausu a přesvědčil se na vlastní oči o té sviňárně, kterou ten první způsobil tím, že si na půdě věší psí kůže. Věc jsem přednesl na zasedání zastupitelstva a požádal, aby se přihlásil někdo z dvanácti radních, kdo by mě v neděli na tuto obchůzku doprovodil. Po dlouhém přemlouvání se přihlásil bohužel již zesnulý radní Gröschl, s nímž jsem se následující neděli na tuto cestu vydal. Když jsme dorazili do Sichenhausu, řekl jsem oběma stranám: Přicházíme na kontrolu, ale ne proto, že by si jedna z vás na druhou u mě stěžovala, abychom případně předešli rozbrojům mezi vámi. To, co jsme na půdě Sichenhausu našli za suché a mokré psí kůže, bylo hrozné. Před zápachem a červy, kteří se plazili po podlaze, jsme si oba museli zakrývat nos i oči, Gröschl byl na to ještě citlivější než já. — Byli jsme rádi, když jsme mohli tu hrůzostrašnou místnost zase opustit.
Wirlitschovi — sám se dobrovolně přiznal, že je majitelem těch psích kůží — jsem dal příkaz, aby co nejrychleji tu sviňárnu odstranil, neboť ohrožovala zdraví. A teď přišlo první pěkné: Wirlitsch otevřel svou kuchyň, která byla zároveň obytnou místností, a pozval nás na nedělní pečeni ze psa, kterýžto pozvání nám oběma zkazilo chuť k jídlu doma, když jsme si vzpomněli na to, co jsme v Sichenhausu viděli. A teď k druhé věci: Gröschl a já jsme si spokojeně vyměňovali slova o tom, co jsme viděli, a šli jsme domů, aniž jsme tušili, že nás čeká další nepříjemnost, do níž jsme se znovu zapletli hned při vstupu do našeho hornického města Horní Slavkov. Začalo to už u špitálského kostela: Najednou se sběhla celá smečka psů, štěkali na nás, a bylo to ještě horší, když jsme dorazili na náměstí a potkali mnoho návštěvníků městského kostela. Ti se zastavovali a smáli se. Naší jedinou záchranou před tím psím trápením zůstala jen radnice. Na vině tomu všemu byl jen psí pach, nebo lépe řečeno „smrad", který na nás z návštěvy Sichenhausu ulpěl. Radní Gröschl mi řekl: „Jednou mě do toho zatáhli, podruhé už ne!"
Hans Blumthaler
Ein wahres Geschichtl
Ein wahres Geschichtl
Nach dem ersten Weltkrieg kam ich in den Schlaggenwalder Stadtrat und das Sozialreferat übertragen, zu welchem auch die Armenhäuser wie „Alte-Schule, Hosspital, Sichenhaus (im Volksmund Sechhäusel)" u.a.m. gehörten. Es gab in diesem Referat sehr viel zu tun. Was ich als wahres Geschichtl bezeichne, betrifft das „Sichenhaus" in welchem damals zwei Parteien wohnten u.z. Wirlitsch — genannt Kubisch — und Peter (Peiter Pf.). Letzterer kam zu mir und beschwerte sich über den Hundefleischesser Wirlitsch/Kubisch. Er bat mich ins Sichenhaus zu kommen, um mich über die Schweinerei, die letzterer durch Hundshäuteaufhängen am Dachboden verursachte, zu überzeugen. Ich trug die Sache in einer Stadtratssitzung vor und bat, es möge sich einer von den 12 Stadträten melden, der mich zu diesem Gang an einem Sonntag begleitet. Nach langem hin und her, meldete sich der leider schon verstorbene Stadtrat Gröschl, mit dem ich an dem darauffolgenden Sonntag den Gang unternahm. Angelangt im Sichenhaus, sagte ich zu beiden Parteien: Wir kommen zur Kontrolle, aber nicht, daß sich eine derselben bei mir beschwerte, um nach uns ev. Krawallen unter diesen vorzubeugen. Was wir am Dachboden des Sichenhauses an trockenen und nassen Hundehäuten vorfanden, war schrecklich. Vom Gestank und am Fußboden herumkriechenden Würmern, mußten wir uns beide Nase und Augen verdecken, Gröschl war noch empfindlicher als ich. — Wir waren froh, als wir den Schreckensraum wieder verlassen konnten.
Ich gab Wirlitsch — er bekannte sich freiwillig als Besitzer dieser Hundhäute — den Auftrag, so schnell als möglich, diese Schweinerei zu beseitigen, da sie gesundheitsgefährlich sei. Jetzt kam das erste Schöne: Wirlitsch machte seine Küche, das zugleich Wohnraum war, auf und lud uns zu einem Sonntags-Hundebraten ein, welche Einladung uns beiden das Essen zu Hause verdarb in Rücksicht des Geschauten im Sichenhaus. Und nun zum zweiten: Gröschl und ich gingen gemütlich unsere Worte austauschend über das Gesehene heimzu und dachten nicht an ein weiteres Übel, in das wir erneut hineingerieten, beim Eintritt in unsere Bergstadt Schlaggenwald. Schon bei der Spitalkirche fing dies an: Auf einmal lief ein ganzes Rudel Hunde zusammen, sie bellten uns an, das noch schlimmer wurde, als wir am Marktplatz ankamen und vielen Stadtkirchenbesuchern begegneten. Diese blieben stehen und lachten. Da blieb unsere einzige Rettung von dem Hundeübel nur das Rathaus. Schuld an all dem war nur der Hundegeruch oder besser gesagt der „Gestank", der an uns durch den Sichenhausbesuch hängengeblieben war. Stadtrat Gröschl sagte zu mir: „Einmal haben sie mich drangebracht, ein zweites Mal nicht mehr!"
Hans Blumthaler
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.