Něco pro posvícení! Něco pro posvícení!

Posvícení je tu, posvícení je tu, lidičky, pojďte do tance, muzika hraje ty nejkrásnější kousky, valčík, polka, všechno se jen točí. Víno a pivo hospodský už zředil vodou, aby z toho člověku nebylo přece jen příliš veselo, ženské zase napekly koláčů, plné truhly, jako kolo od vozu, na dlani se to lepí, a ještě do toho někdo kousne, a hned to někoho vytáhne – strejdu rovnou do kola. Podlaho, podlaho, jen tiše, jen tiše, strejda s tetou se točí dokola. Děvčico, děvčico, hejsa hop, zůstaň furt veselá.

Kempf

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Opravdová historka

Opravdová historka

Po první světové válce jsem se dostal do horňoslavkovského (Schlaggenwaldského) městského zastupitelstva a bylo mi svěřeno sociální oddělení, pod které spadaly i chudobince jako „Stará škola, Hospital, Sichenhaus (lidově Sechhäusel)" a další. Práce v tomto oddělení bylo opravdu hodně. To, co bych označil za pravou historku, se týká „Sichenhausu", ve kterém tehdy bydlely dvě strany, totiž Wirlitsch — zvaný Kubisch — a Peter (Peiter Pf.). Ten druhý za mnou přišel a stěžoval si na pojídače psího masa Wirlitsche/Kubische. Poprosil mě, abych přišel do Sichenhausu a přesvědčil se na vlastní oči o té sviňárně, kterou ten první způsobil tím, že si na půdě věší psí kůže. Věc jsem přednesl na zasedání zastupitelstva a požádal, aby se přihlásil někdo z dvanácti radních, kdo by mě v neděli na tuto obchůzku doprovodil. Po dlouhém přemlouvání se přihlásil bohužel již zesnulý radní Gröschl, s nímž jsem se následující neděli na tuto cestu vydal. Když jsme dorazili do Sichenhausu, řekl jsem oběma stranám: Přicházíme na kontrolu, ale ne proto, že by si jedna z vás na druhou u mě stěžovala, abychom případně předešli rozbrojům mezi vámi. To, co jsme na půdě Sichenhausu našli za suché a mokré psí kůže, bylo hrozné. Před zápachem a červy, kteří se plazili po podlaze, jsme si oba museli zakrývat nos i oči, Gröschl byl na to ještě citlivější než já. — Byli jsme rádi, když jsme mohli tu hrůzostrašnou místnost zase opustit.

Wirlitschovi — sám se dobrovolně přiznal, že je majitelem těch psích kůží — jsem dal příkaz, aby co nejrychleji tu sviňárnu odstranil, neboť ohrožovala zdraví. A teď přišlo první pěkné: Wirlitsch otevřel svou kuchyň, která byla zároveň obytnou místností, a pozval nás na nedělní pečeni ze psa, kterýžto pozvání nám oběma zkazilo chuť k jídlu doma, když jsme si vzpomněli na to, co jsme v Sichenhausu viděli. A teď k druhé věci: Gröschl a já jsme si spokojeně vyměňovali slova o tom, co jsme viděli, a šli jsme domů, aniž jsme tušili, že nás čeká další nepříjemnost, do níž jsme se znovu zapletli hned při vstupu do našeho hornického města Horní Slavkov. Začalo to už u špitálského kostela: Najednou se sběhla celá smečka psů, štěkali na nás, a bylo to ještě horší, když jsme dorazili na náměstí a potkali mnoho návštěvníků městského kostela. Ti se zastavovali a smáli se. Naší jedinou záchranou před tím psím trápením zůstala jen radnice. Na vině tomu všemu byl jen psí pach, nebo lépe řečeno „smrad", který na nás z návštěvy Sichenhausu ulpěl. Radní Gröschl mi řekl: „Jednou mě do toho zatáhli, podruhé už ne!"

Hans Blumthaler

věta pokračuje na dalším listu ⟶